Something like a dream 11.

17. dubna 2012 v 15:08 | Mily |  Something like a dream (by Mily)
Ráno jsem dlouho vyspávala, protože byla neděle. Poslední den, než zase budu muset vstávat do práce. Potom jsem se naložila do vany a relaxovala. Dnes jsem neměla nic v plánu, maximálně tak přemýšlet nad tím, kde hledat svoje rodiče, když matrika nepomohla. Nebo bych mohla napsat Billovi a něco s ním podninout.
Když jsem se z koupelny vrátila do pokoje, můj pohled sklouzl na tu ošklivou berušku, co mi dal Bill. Válela se na mé posteli a vůbec mi tam neseděla. Ale byla od Billa, přece jsem ji nemohla vyhodit nebo zavřít do skříně? To by mi svědomí nedovolilo.

Nakonec jsem se celý den jen tak poflakovala doma, pokusila se trochu uklidit a pak se válela u televize. Mezitím jsem si s Billem aspoň telefonovala a zjišťovala, jestli ho něco nenapadlo, co by se dalo podniknout k nalezení mých rodičů, ale oba jsme byli bez nápadu.
Večer jsem zalezla do postele s úmyslem jít brzo spát. Možná by se mi to povedlo, kdyby mi nezačal u hlavy zvonit telefon.
"Alex, něco mě napadlo, je to bláznivý ale je to asi jediný, co dokážeme vymyslet, v kolik jdeš zítra do práce?" spustil na mě Bill, hned jak jsem zvedla telefon, takže mi dalo práci, než jsem začala vnímat.
"Počkej, zpomal." brzdila jsem ho. "Co tě napadlo? V práci musím být o půl desáté."
"Uvidíš zítra. V osm se pro tebe stavím. Dobrou." s těmi slovy mi telefon položil.
Tak po tomhle jsem rozhodně nemohla usnout. Vrtalo mi hlavou, co ho asi tak mohlo napadnout? Mě teda nenapadalo vůbec nic. Trvalo mi to snad do půlnoci, než se mi konečně podařilo zabrat, a to jsem se musela přinutit, abych myslela na něco jinýho než na to, co má zítra Bill v plánu.
Ráno jsem hned po zazvonění budíku vyskočila z postele, šla se nasnídat a udělat ze sebe člověka. Naštěstí jsem na Billa nemusela moc dlouho čekat, seběhla jsem po schodech rychlostí blesku a naskočila k němu do auta, skoro ani nestačil položit telefon, kterým mě prozváněl.
"Ty jsi rychlá." culil se na mě.
"No chtěla bych vidět tebe, kdybys byl na mým místě. Ani jsi mi neřekl, kam jdeme!"
"Jo a dobré ráno." zasmál se. Byl hned od rána dobře naladěný. Možná to bylo znamení a dneska se nám zadaří. Jako najít něco ohledně mých rodičů.
"No dobrý." zapla jsem si pás. "Tak jedeme ty tajnůstkáři?"
"Jasně." Bill nastartoval a rozjeli jsme se. Čekala jsem, že třeba něco řekne, ale celou cestu zarytě mlčel. Pěkně mě to štvalo, ale nic jsem neřekla. Až když jsem si všimla kam míříme, jsem to nevydržela.
"Co chceš dělat v nemocnici?" divila jsem se. "Tam nebudou vědět nic víc než na matrice."
"Ale my jedeme do porodnice, ve které ses narodila." podotkl. "Máš sebou všechny ty papíry?"
"Samozřejmě. Jen nevím, na co to bude."
"Uvidíš. Nic není jistý Alex, ale je tu velká možnost." usmíval se na silnici před sebou.
"Tak to chci vidět." nechtěla jsem být nepříjemná, ale nesnášela jsem, když jsem něco nevěděla a když mi někdo něco takhle tajil.
"Neboj, už tam budeme." povzbudivě se na mě usmál a mě nezbylo nic jiného, než mlčet a čekat.
Zastavili jsme na nemocničním parkovišti a poté zamířili do velké budovy. Když jsme se ocitli na porodním oddělení, připadala jsem si trochu divně. Zaprvé to bylo jedno z mála míst, kde jsem byla s mými rodiči. Nebo alespoň s mou matkou. A zadruhé, všude bylo slyšet dětský pláč. Ne že bych neměla děti ráda, právě naopak, ale z nějákýho důvodu se mi to tu moc nelíbilo.
"Tak už mi řekneš, co máš v plánu?" zeptala jsem se Billa, když jsme mířili dlouhou chodbou.
"Víš, napadlo mě, že by tu mohla ještě sloužit nějáká starší sestra, která tu byla i v době, kdy ses narodila. Která by si mohla tvoje rodiče pamatovat."
Zůstala jsem stát na místě. Tohle bylo šílený. Jen tak si nakráčet do nemocnice a zeptat se nějáké sestry, jestli si mě náhodou nepamatuje. A taky moje rodiče. "Bille, to není moc dobrej nápad." řekla jsem nejistě.
"To se teprve uvidí. Musíme to zkusit, Alex." vrátil se ke mě a chytl mě za ruku. "Tohle je možnost, jak něco zjistit. Nebo můžu najmout soukromýho detektiva, ten by určitě něco vypátral. A zas tolik by to asi nestálo."
"Žádnýho detektiva, řekla jsem ti, že tvoje peníze nechci." skočila jsem mu do řeči. "Fajn, tak jdeme, ale jestli kvůli tomu budu mít problémy, tak si mě nepřej!" znovu jsem se rozešla a modlila se, ať jsme už zase venku. Bill se spokojeně usmál a šel taky dál.
Připadalo mi to tak hrozně trhlý. Už vidím, jak mi někdo řekne něco o mých rodičích, když za sebou tak zametli stopy. Jestli tu najdeme někoho, kdo tu před dvaceti lety pracoval, tak určitě neměl službu zrovna tu noc, co jsem se narodila.
"Promiňte." oslovil Bill jednu ze sester, která zrovna vyšla z jednoho z pokojů. "Hledáme tu nějákého doktora nebo sestru, který už je tu hodně dlouho. Nejmíň dvacet let. Nemohla byste nám poradit?" usmál se na ni, tak jak on to umí, takže sestra neprotestovala, i když možná předtím chtěla.
"Pojďte se mnou, musím se podívat do kartotéky služeb, snad to tu najdeme." usmála se na něj taky. Šli jsme společně s ní do místnosti, která vypadala dost podobně, jako ta na matrice. Super, další hrabání se v papírech a čekání na zjištění, že nic nezjistíme.
"Tak co tu máme.." mluvila sama pro sebe sestra. "Před dvaceti lety, kdy přesně?"
"Osmého srpna." odpověděl Bill dřív, než jsem se stačila nadechnout. Užasle jsem na něj zůstala koukat. Kdy jsem se narodila jsem mu řekla možná tak jednou a on si to pamatuje?
"Dobře, tady to je." otevřela jednu ze složek a položila ji na stůl. Prstem začala přejíždět po stránce a hledat někoho, kdo tu v té době pracoval. "Takže ten den tu měly službu sestry, které tu už nejsou. Ale další den tu jsou hned dvě, které tu ještě slouží. Jedna z nich je teď u porodu, tak pokud chcete počkat, můžete se venku posadit. A na co to vlastně potřebujete?" zeptala se ještě, když jsme odcházeli.
"Hledám svoje rodiče a už si nevím rady. Možná by nám mohla pomoct, nejspíš si nebude moji mámu ani pamatovat, ale kdyby náhodou, byla bych moc vděčná za cokoliv." řekla jsem popravdě, i když jsem tomu nedávala skoro žádné naděje.
"Paní Daleová není jen sestra na baterky, je to srdečná paní a dost si toho pamatuje, tak ještě nevěšte hlavu." řekla mi s úsměvem. Byla jsem překvapená, jak to jde lehce, čekala jsem, že nás z té nemocnice rovnou vyhodí.
Poděkovala jsem a poté jsme si šli s Billem sednout na chodbu. Snad to nebude trvat moc dlouho, protože ani ne za hodinu už musím být v práci. A nebo prostě napíšu vedoucímu, že nedorazím. Hlavně když se konečně neco dozvím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku Something like a dream?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama