Soutěžní texty

31. března 2012 v 21:16 | Ela & Mily
1. Dee
Wow je toho tolik, že nevím kde začít. Když jsem je poprvé zahlédla v časopise, první co jsem si pomyslela bylo, že se zase objevila nějaká rádoby "super" skupina, po které do roka ani pes neštěkne. A ještě s takovým blbým názvem - Tokio Hotel. Nějaký Japonci nebo co? Tak ty si ani neškrtnou.
To jsem ale nemohla vědět, že tyhle 4 kluci ovládnou nejen Evropu, ale i svět a ovlivní tisíce fanoušků na celém světě. Včetně mě.

Když bývalá spolužačka na tělocviku básnila o tom jak je "jakýsi" Gustav strašně úžasný a sladký, div jsem se nerozesmála. Jak se někdo sladký a úžasný může jmenovat Gustav? Vybavil se mi jenom jeden starej chlap z babiččina oblíbeného filmu. Nechápala jsem, jak mohla o někom takhle básnit. Ale brzo jsem to pochopit měla.
Stačilo jenom párkrát zahlédnout Billův sladkej úsměv na obálkách časopisu a už jsem jí naprosto chápala. A už jsem se vezla...
Totéž bylo s Durch den Monsun, ta si mě získala na plné čáře a dodnes je to jedna z mých nejoblíbenějších.
Tom, to byl bezvýznamnej, trapnej a za každou cenu rádoby vtipnej, až to hezký nebylo, Billův bratr, co chodil oblíkanej v prostěradle.
Gustav to byl ten milej, sladkej normální kluk a Georg? to byl ten čtvrtý s bassovkou a dlouhými vlasy.


A tihle čtyři se stali součástí měho každého dne. Jejich písničky se skvělými texty mě provázejí už nějakej ten pátek. A nikdy mi nezevšední. Můžu poslouchat tucet dalších, ale nikdo prostě není jako oni. Nikdo mě tak moc neláká, abych o nich věděla každičký detail z jejich života jako oni. Chcete vědět co mají rádi a co naopak uplně nesnáší. Co poslouchají za hudbu, co dělají ve volném čase. Jsou jako droga, závislost, které jenom těžko můžete odolat. Možná je to díky jejich osobnímu kouzlu možná ne, ale skutečnost, že mají fan kluby po celém světě, to jenom potvrzují.
Jakákoli banální věc, nápis,nebo jenom malý chlapeček v supermarketu, na kterého matka volá Tome mi je každý den připomíná. Je to až neuvěřitelný, jakých prkotin, jsem si schopná všimnout.
Stačí jenom, když se řekne Německo, okamžitě si vybavím Toko Hotel. Prvního září už nejí jenom ten blbej den, kdy začíná škola. je to hlavně TEN den, kdy se narodil Bill s Tomem.
Co mi dali? Tak určitě větší německou slovní zásobu, překlady textů a článků na německých webech nebo časopisech pro mě byla fuška. Díky nim a blogu jsem mohla poznat několik skvělých lidí, které jsem sice ještě osobně neviděla, ale co není může být.
Lidí, kteří jsou naladění na stejné vlně jako já, na vlně Tokio Hotel.
A co mi sebrali? Určitě spostu času, který trávím na netu díky nim.

2. Niké
Já a Tokio Hotel je něco jako nekonečný příběh, který začal v poměru s jejich kariérou celkem nedávno. Je to teprve něco přes dva roky, co jsem si s chutí na youtube pustila první klip a to "Übers Ende der Welt", do kterého jsem se tak zamilovala, že hrál i desetkrát dokola a já byla považována za utečence z naší psychiatrické léčebny. I přes tuto poměrně krátkou dobu (i když řekla bych, že 2 roky zas není až tak málo) mi Tokio Hotel změnili život. Nebo jsem spíše díky nim poznala lidi, který mi jej hodně změnili. Za tu dobu jsem se setkala s hodně situacemi. Na příklad když jsem řekla, že je poslouchám, a má velmi "inteligentní" spolužačka se mnou pak stěží prohodila pár slov. Ne že bychom se předtím měly nějak extra rády, ale přece jen je to něco, co nikdy nepochopím. Díky tomu jsem poznala, že ne všichni lidé pobrali moudrosti a nemá cenu se s nimi o některých věcech ani bavit. Ale nestalo se mi, že bych se snad styděla za to, co poslouchám nebo podobně. Stále jsem byla a jsem pyšná na to, že patřím k Aliens. Co mi dál tokiáci dali, byly lepší výsledky ve škole. Teda aspoň v němčině. Dívala jsem se na youtube a na různá interview nebo je četla samozřejmě v němčině, poslouchám jejich texty, které znám nazpaměť a nějak mě celý ten předmět na jednou začal bavit. Už to není jako dřív, kdy jsem tvrdila, že němčina je mrtvá a nic mi nedá. Nakonec jsem ráda, že se ji učím a jsem na to pyšná. Po tom je tu také psaní různých FFek, což mi dává hodně a opět se mi to vyplácí i ve škole ve slohovkách, kde nemám problém napsat téměř cokoliv. I když je vlastně rozdíl toho, co píšu tam a co do mých povídek, to by asi učitelce praskly čočky a z tiché studentky se stala úchylačka na entou. Ale v tom všem je nejdůležitější, že mě to baví a tak se opět rozšířil okruh mých zájmů, s čímž jsem tak nějak měla vždycky problém. Kluci jsou pro mě ale inspirací nejen v psaní povídek, ale také i básní, ať už jde o česky nebo německy psané a také kreslení. Výtvarná výchova pro mě vždycky byla noční můrou a teď si doma vezmu klidně papír a tužku a na celé odpoledne jsem zabavená. Sama bych to do sebe ještě před nějakým časem neřekla. No a jako třešnička na dortu teď přijde to, co je pro mě ze všeho nejdůležitější a za co budu klukům nadosmrti vděčná. Díky nim jsem poznala skutečně hodně lidí, s někým jsem v kontaktu míň, s někým víc. Ale tou mou největší výhrou v Humanoid světě je moje spřízněná duše, se kterou jsme na sebe narazily ještě v té "čerstvé" době, kdy jsem je začala poslouchat. Člověk, který mi změnil život a přinesl mi do něj tolik prosvětlených chvil. Nikdy nezapomenu na naše první konverzace na icq, naše první setkání i všechny další, naše bláznivé průpovídky a zážitky. Nikdy předtím bych nevěřila, že mezi kamarádkami může být tak silné pouto, ale jsem ráda za to, že ji mám, patří do MÉ rodiny a pomohla mi v hodně chvílích a nikdy se ke mně neotočí zády, i když dokážu být tak protivná jako asi každá ženská.

3. Angee
Tokio Hotel dali do mého života jiskru a sílu, když jsem jí nejvíce potřebovala. Tehdy jsem nastoupila do nový školy a nikdo mě neměl rád,doma jsem si jednou prostě sedla k počítači a vzala do ruky časopis. Když jsem v něj listovala tak jsem narazila na rozhovor s TH,začetla jsem se do toho a na youtube si je hned našla a pustila si jejich písničku Durch den monsun,která ve mě smazala všechnu tu nenávis kterou mi dali spolužáci. Postupem času jsem se stávala jejich větší a větši fanynkou a začala jsem všude možně schánět jejich plákaty a další věci. Taky jsem chtěla mít i nějaké kamarády se kterými bychmohla mluvit o nich, a tak jsem na FB začla hledat jejich fanynky. A teď mohu říct,že jsem si díky nim našla spoutu lidí a mezi nimi i ty se kterými si velmi rozumím a udržuju snimi kontakt! Mým největším vzorem je Bill,protože ho velmi chápu a obdivuju co dělá. TH do mého života přispěli tu mou stracenou část kterou jsem hledala a lásku k hudbě.

4. emma1990
Keďže som fanynka TH už od 2006 dosť momentov si nepamätám tak presne no to ako som ich zazrela prvý raz je nezabudnuteľný síce bežný okamih bol aj pre mňa, kým som nezistila, že títo 4 chalani do istej mieri zmenia môj život. Jedného dňa som úplnou náhodou zapla telku a v jednej reportáži som ICH zazrela(bol to rozhovor z toho mini koncertu v Prahe). To čo som pocítila pri pohľade na nich sa nedá nazvať ináč ako "láska na prvý pohľad" Nemohla som z nich spustiť oči skrátka ma úplne očarili(a koho nie veď sú to fešáci) Hneď som si o nich začali zisťovať čosi viac musela som vedieť čo sú zač nedalo mi to, kúsok DDM čo som začula mi neustále rezonoval v ušiach a mysli. Čím viac som sa o nich dozvedala tým viac som si uvedomovala, že oni v mojom srdci majú miesto. Nemecky som síce nevedela, no vyžarovala z nich taká zvláštna charizma a potom ako som si našla preklady som si zamilovala ich texty, hudba ma dostala už predtým no text a posolstvo pieseň ešte viac dotvorili. Stotožnila som sa s ich hudbou nachádzala som v nej totiž mnohokrát radosť no aj útechu a pomoc keď som sa zle cítila. VĎAKA nim som sa naučila viac si stáť za svojím názorom, nevzdávať sa a ísť si za svojím. Dosť mi pomohli aj v tom aby som bola sama sebou. Za toto všetko a mnohé iné im veľmi ĎAKUJEM. Jedna
z vecí, ktorú som začala robiť kvôli nim je, že som sa dala na "boj" s nemčinou(nebol to jediný dôvod no dosť výrazný) dúfam, že mi nejak poslúži. Najprv som veľmi ťažko niela výsmech a urážky veľmi ma to trápilo no teraz to už je lepšie a
tí, ktorí ma majú radi ma berú takú aká som trebás moja naj kamoška nie je fanynka no rada si o nich čo to vypočuje, aj doma to bolo hocijaké no už je to OK, trebás ocko ich veľmi nemá rád, ale CD Schrei mi kúpil on a sám od seba taká som bola rada Som veľmi hrdá na to, že sa môžem hlásiť k ich fanúšikom, teším sa z toho čo dosiahli a verím, že aj naďalej budú tvoriť tak krásnu hudbu, ktorá nám dáva energiu do života...Neviem si predstaviť že by tu neboli môj život je s nimi veľmi spätý a navždy bude majú v mojom srdci svoje miesto, kde budú vždy. Všetkých štyroch ich
milujem aj keď to už nie je to platonické zalúbenie ako kedysi no tým sme si prešli asi každá VĎAKA TH som spoznala aspon na nete fajn ľudí s ktorými sa môžem zveriť s hocičím, verím, že raz sa uvidíme a porádne to roztočíme. K TH saviaže aj jeden z najkrajších zážitkov môjho života a je to práve ich koncert 15.3.2010 v Prahe už som ani neverila, že sa mi podarí splniť si tento sen potom ako mi to nevyšlo v 2007 dosť dlho som sa hnevala na našich no už je to preč, nakoniec na ten v 2010 som sa dostala vďaka nim. Samozrejme, že sa mi pár vecí z ich strany nepáči a niekedy mám pocit, že sa zmenili a často si želám aby sa staré časy vrátili no to nejde, a vlastne všetci sa menia a v podstate sú to stále tí istý chlapci ako kedysi....Fungujú ako celok a jeden bez druhého by ako kapela neexistovali tak ako ja bez nich....

5. Christiana
Život se s nikým z nás nemazlí!
Plačicí děvče schoulené v rohu naprosto sama.Proč?! Myslela jsem že trable s rodiči,kluky jsou to nejhorší ,co může být.Ale co je horší,je mít trable sama se sebou,nevědět kdo seš,a proto se sama sebe děsíš.Není to horor,ale realita.
Když do toho připočítáme otce,který se na vás vykašle,odsune vás stranou.Spolužáky,co vás deptají a k tomu kluky,co se vám vysmívají za vaše city.Opravdu "Krásná"kombinace všeho druhu.
Díky tomu se to odráželo i v mých snech a jedné noci se mi zjevil ve snu ten kluk s dikobrazím účesem,podmalovanými oči silně uhlovou tužkou a podal mi ruku.Já se bála,tak moc,že mi ublíží.Ale nakonec,zvědavost a samota zvítězila,tu ruku jsem mu podala.
Odpoledne po tom snu jsem brouzdala z nudy po youtubku a zadala do vyhledáváče Tokio Hotel.Smála jsem se,jak utržená ze řetězu,že něco takového vůbec dělám.Jenže smích mě přešel,jakmile jsem si pustila "World behind my wall" a přeměna smíchu na slzy u písně "Spring nicht".To mě odrovnalo.Vzpomněla jsem si na sen,na Billa a něco se ve mně zlomilo.Cítila jsem jakousi úlevu,útěchu z jeho strany.
Asi tak 2 měsíce v tajnosti jsem držela to,že vůbec poslouchám TH.Ostatní by měli z toho druhý cirkus a to jsem před ukončením základky vážně nestála.Vždycky ,když se rozlinuly jejich tóny a hlavně slova,naskakovala mi husí kůže,to mě dovedlo k psaní básní,kreslení,skládání textů,hraní na klavír a hlavně mi to dalo cíl.
Cíl,kterého dodnes se držím.
Jenže největší bohatství,co bylo vytěženo ze skupiny TH byl jeden člověk,který je má spřízněná duše.Jak je to možné?!
Doteď si pokládám tuhle otázku a odpověď na ni nemá ani jedna z nás.Je to človíček, který mi ukázal něco jako "držme při sobě a budeme silné" Za tu osůbku jsem vděčná díky TH,nebýt jich,tak mám na krku opět samotu.
Jejich sova ,to je trefný úder do mého srdce.A to si řeknete,obyčejní kluci z Magdeburku.
pro mě jsou neobyčejně-obyčejní až se mi chce z toho brečet,smát a já nevím,co ještě.Každý text znamená to ,co se odehrává uvnitř mě.Ta bouře vzteku a citů.Mluví mi přímo ze srdce hlavně píseň "Zoom" Chci tolik křičet,dokud se mi hlas nezlomí v pláč.Chci se přiblížit a nechat jej přiblížit se ke mně.
Nejen slova této písně mě dojala,ale i ta melodie až tak,že mé prsty musely pocítit jejich chuť na klavíru.Ano moje první písen hraná na pianu.Osudová "Zoom"
Víte řeknete si někdo,že mnou cloumá fantazie a naivita.Možná,ale i přesto ......
Plačící děvče schoulené v rohu..... s Tokio Hotel.
Nikdy víc sama.Nikdy!

6. Lollík Kaulitz
Vlastně, ani nevím jak začít, v tom roce se stalo hodně věcí, které byli kladné, ale také záporné...
Někteří mě odsuzovali, protože poslouchám Tokio Hotel. Jiní zase uráželi, ale kladné na tom je to, že jsem poznala co je přátelsví a to pevné a krásné přátelství. Moje nejlepší kámoška už od šesté třídy, mě neodsuzovala kvůli Tokio Hotel, jejich hudbě, vzhledu atd., měla mě pořád stejně ráda a sama je začala poslouchat. Sice na nich neujížděla tolik jako já, ale nevadilo jí, když jsem si je pustila na plný koule u mě, nebo u ní doma, spíš jsme na ně spolu tancovali a dělali jako že jsme Bill Kaulitz. Zpívali jsme do deo-voňavek. Hodně jsme si to užívali a já poznala co je přátelstí.
Hodně jsem se změnila i doma, taky kladně, ale i záporně.. Jelikož mám pokoj se svou starší sestrou, která se ale co nevidět odstěhuje, nemohla jsem najednou polepit celý pokoj, nemohla jsem Tokio Hotel poslouchat hodně nahlas, nemohla jsem skoro nic, maximálně jsem si mohla číst časopis... Jednou jsem se ale rozhhoupala k tomu, že polepím aspoň svou polovinu pokoje, taky že jsem to udělala. Dělala jsem to přes den, když jsem byla ''nemocná'', a myslím, že se mi to docela povedlo. Ségře se to sice moc nelíbilo, ale zvykla si.
Už dlouho jsem měla ráda černou barvu, ale teď jsem ji nosila častěji, malovala jsem si černýma stínama oči a tužkou.. Měla jsme z toho radost, ale moje okolí moc ne, hlavně teda rodiče. Ptali se mě, proč jsem se tak náhle z ničeho nic změnila, říkala jsem jim, že mám ráda Tokio Hotel, a že se mi líbí jejich styl obékání a taky hudba, ale jen tak mezi náma.. vysvětlujte něco rodičům, že ano... Černě jsem si lakovala i nehty.
Sama jsem si obarvila vlasy na černo, černé vlasy jsem chtěla už od čtvrté třídy, ale mamka mi to zakazovala. Jednou byla ale v práci dýl, a já měla šanci.. Vše jsem si připravila a šla na věc. Zavolala jsem si mou kámošku, která mi u toho asistovala a pomhala mi, abych to měla všude i v zádu. A povedlo se, pro mě bylo důlěžité co na to řekne kámoška a né okolí, ale hlavně jsem potřebovala vlastní názor a -vím že samochvála smrdí-, ale opravdu mi to slušelo. Ale tím jsem odskočila od tématu.
Poznala jsem pak několik holek přes facebook, ale některé byli až sakra falešné prolhané. Některé ovšem byli kamarádské a píšu i snimi doteď, s jendou jsem se dokonce kontaktovala víc a poslala jí CD Tokio Hotel - její mamka jí ho nechtěla koupit, tak mě poprosila, měla jsem dvě, od kámošky a od tety -, poslala jsem jí ho a pak jsme si řekli, že by jsme se mohli sejít, taky že jsme se sešli. Pokecali jsem a taky jsme se hodně zasmáli.
Pořád si píšeme a myslím, že se sejdeme ještě.. doufám v to..

7. Fufu

8. Mintam
Tokio Hotel. Tato skupina mi do života vplula během pár vteřin u doznívajícího songu Durch den Monsun. Bylo 4.3.2006 kolem večerní šesté hodiny a mě se po těle rozlil pocit, který se nebojím nazvat upřímně láskou. Nemohu zpětně říci, co přesně to způsobilo, zda ta mezera v tom songu vyplněná slovy "Dann wird alles gut,...", zda za to mohl samotný Billův hlas, zda za to mohl ten následný vpád do refrénu, … netuším, ale vím, že dodnes, když tuto píseň slyším, cítím se přesně jako před těmi šesti lety.
Za šest let se toho mnoho změní. Obzvláště v životě mladého člověka, který se oblíbí minimálně každý měsíc novou zálibu, novou hudbu, nový styl. Hledá se. Já ale v těch 13 letech byla přesvědčená o tom, že jsem se díky nim právě našla. Možná jsem byla o to více tvrdohlavá, že den za dnem mi lidé neustále omílali, jak je to jen další kapela z mnoha, po které za rok nebude ani vidu, ani slechu. Jenomže Tokio Hotel i přes všechny tyhle řeči vydrželi dál, a o to víc mne utvrdili v tom, proč za nimi stát a proč si jich vážit.
Nyní mi je 19 a já mohu posoudit, co mi v životě vzali a co přinesli. Dá se říci, že mi do života přinesli mnoho, ale mnoho i sebrali. Přinesli mi do života spoustu nových lidí, u kterých jsem pyšná, že je znám. Zároveň jsem mnoho lidí ale i ztratila. Lidí, kteří v Tokio Hotel nevěřili, a kteří mé fanouškovstí považovali za pouhou dětinskou hru. Lidi, se kterými jsem vyrůstala, se kterými jsem do té doby sdílela jeden názor, a podle mého, mne fanouškovstí ve vztahu k nim ani nezměnilo, ale oni to viděli asi jinak. Najednou jsem byla jaksi pro ně nežádoucí. Popravdě, nikdy přímo jsem se jich na to nezeptala, ale asi by už ani nechtěli. Nicméně to je asi to jediné, co jsem díky Tokio Hotel ztratila a co mne skutečně mrzí.
Nemohla bych jim to ale v životě vyčíst, protože to co mi vzali, mi vynahradili nespočetněkrát. Už jen pouhá myšlenka na ně, když mi není zrovna do zpěvu, mě rozveselí, a každá taková myšlenka pomalu požírá veškeré výtky, které bych vůči nim mohla mít. Naopak, mám neustálé nutkání jim za tohle poděkovat.
Ano, dělají chyby, my všichni děláme chyby, ale jsme jenom lidi. A pevně věřím, že žádná chyba těchto čtyř lidí mne nedonutí rozlámat všechna Cdčka, která se mi doma hromadí v komínku, která mě nedonutí strhat všechny plakáty ze zdi pokoje, která mne nedonutí vyškrtnou si je zcela ze života. Šest let je šest let, a já už tento "vztah" považuji za čisté manželství, kde jeden den je hůře, druhý den je lépe, ale v závěru stejně vždycky zjistím, že bych se na ně nedokázala zlobit dlouho a že ten pomyslný manželský slib platí i tady. Ve zdraví i v nemoci, ponesu s nimi vše dobré i zlé až do smrti. Amen. Teď už by to chtělo jen ten prstýnek ;)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Emm Emm | Web | 3. dubna 2012 v 23:16 | Reagovat

Nádhera!! :)) Snad Vás to jen tak nepustí, jelikož Vaše přiběhy jsou úžasné! :))

Snad co nejdříve dokážou vydáním nového Cd, že jsou stále TH - tou úžasnou a milou čtveřicí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama