Something like a dream 9.

18. března 2012 v 15:38 | Mily |  Something like a dream (by Mily)

Hned v sobotu ráno jsme s Billem vyrazili na cestu do části Los Angeles, ve které jsem se narodila. Byla to asi půlhodina jízdy autem, i když jsem původně chtěla použít autobus. Jenže pan Někdo-by-mě-mohl-poznat to rozhodně odmítal, takže mi nezbylo nic jinýho, než nasednou k němu do auta. Ani jsem moc neprotestovala, nechtěla jsem ho hned po ránu naštvat.
"Přejete si?" zeptala se postarší paní, která seděla za velkým stolem v budouvě, kde se matrika nacházela.
"Dobrý den." pozdravila jsem slušně a položila před ní svůj rodný list. "Jmenuju se Alexandra Lucasová, chtěla bych vědět, co všechno víte o mých rodičích. Cokoliv, snažím se je najít."
Ta paní se na mě podívala přes své tlusté brýle. "Ale to nejde, nestačí mi rodný list k tomu, abych vás pustila k nějakým informacím."

"Fajn, co jdeště chcete, mám tu občanku, tohle je papír z dětskýho domova, kde jsem vyrostla a tohle je nevím ani na co." vyskládala jsem jí na stůl všechno, co jsem u sebe měla.
Se zájmem se tím prolistovala, pak se na mě dívala, asi zjišťovala, jestli jsem to na té občance opravdu já. "Pojďte se mnou." kývla hlavou. "A ten mladý muž je kdo?" stoupla si, ale zastavila se s pohledem na Billovi.
"To je můj přítel, ví o mě všechno, takže před ním nemám žádné tajnosti." odpověděla jsem rychle. Nechtěla jsem ho nechávat tady a už vůbec jsem tam nechtěla jít sama.
Bill k mé úlevě jen přikývl, takže nás ta ženská konečně odvedla někam, kde to vypadalo jako ve velkém archívu různých papírů. Sem asi ještě počítače nedorazili.
"Počkeje chvíli." oznámila nám a my se s Billem zastavili. Ještě jednou se podívala do papírů, které jsem jí dala, otevřela jeden z velkých šuplíků a začala se jím prohrabovat.
Byla jsem hrozně netrpělivá, měla jsem co dělat, abych jí neodstrčila a nezačala hledat sama.
Trvalo to snad čtvrt hodiny, než nám znovu začala věnovat pozornost. "A co vlastně chcete vědět?" zeptala se.
Myslela jsem, že mě na místě švihne. "No co, přece všechno!" už jsem byla vážně dost netrpělivá. Bill mi dal ruku kolem pasu, nejspíš aby mě trošku uklidnil, ale moc to nepomáhalo.
"Dobře, ale moc tady toho není." podala mi tu složku, kvůli které doteď zdržovala. Popadla jsem jí rychlostí blesku a začala se probírat těma pár papírama, který v ní byly. Ač jsem to nerada přiznávala, vážně tam toho moc nebylo. Samo nepotřebné informace o mě, kdy a kde jsem se narodila a k tomu nějáké výsledky o zdravotním stavu z porodnice, kam mě strčili do děcáku.. jako bych to nevěděla. A o mých rodičích? Nic, kromě toho, že oba pocházeli z Los Angeles, žádné jméno nebo adresa. Jakoby se mý rodiče připravovali na to, že je budu hledat, proto nenechali ani jednu jedinou stopu. To mi moc na radosti nepřidávalo.
Zklamaně jsem složku zavřela a vrátila jí té ženské. "Tak díky."
"Prosím." odpověděla a strčila složku zpátky. Byla jsem zpátky na začátku, neměla jsem vůbec nic, a teď už ani tu naději, že se něco dozvím.
Vrátili jsme se s Billem zpátky do auta. Za celou dobu ani jeden z nás nepromluvil, až když jsme se posadili, Bill mě chytl za ruku. "Nesmíme to vzdávat hned po prvním neúspěchu." řekl konejšivě. "Nakonec to nějak zvládneme, neboj se." povzbudivě se na mě usmál. Jemu se to mluvilo, když měl svoje rodiče, ale to jsem nahlas říct nemohla a ani nechtěla. Nemohl za to, že já takový štěstí nemám.
"Jasně, děkuju." pokusila jsem se o úsměv. "Musím to holt vzít z jiné strany." pokrčila jsem ramenem a sledovala jeho ruku na té mé.
"Přesně tak, na něco příjdeme, spolu."
Stiskla jsem mu ruku a teď se na něj opravdu usmála. Byla jsem nesmírně ráda, že stojí za mnou, že aspoň teď nejsem sama. "Ale co teď? Jak mám zjistit kdo jsou moji rodiče, když po sobě nenechali jedinou stopu?"
Bill se zadíval z okýnka a chvíli přemýšlel. "Něco vymyslíme. Musí být nějáký způsob..."
"Dobře, tak teď si dáme pár dní oddech, protože takhle na to nepřijdeme." navrhla jsem. "Zvu tě na jídlo, za snahu."
Bill zakroutil hlavou. "Já zvu tebe."
"Nehádej se a jeď někam." zasmála jsem se. "Neber mi tu radost a nech mě, ať jednu zvu já."
"Dobře, tak jednou." chytl mě hned za slovo a s úsměvem nastartoval auto. Plácla jsem ho po rameni, ale dál jsem to nekomentovala, protože by z toho mohlo být dohadování klidně na hodinu. Málokdy jsem totiž potkávala tak tvrdohlavý lidi, jako je Bill, a já narozdíl od něj tak moc tvrdohlavá nejsem.
Nakonec jsme hned po obědě, který jsem na svou žádost zaplatila já, vyrazili na malý výlet a zašli si do zábavného parku. Bill mi to naordinoval se slovy, že bych jinak bylo kvůli dnešku smutná, takže musím zažít něco, co mi od toho odláká myšlenky.
A to se taky povedlo, protože jediné, na co jsem myslela, když jsem seděla na velké atrakci, která s námi házela do všech stran bylo, abych to vůbec přežila.
"Tohle se ti fakt povedlo!" přidržovala jsem se Billa, když jsme slezli dolů. "Já věděla, proč jsem nechtěla ani tu cukrovou vatu, jsem ráda, že mi v žaludku vydržel aspoň ten oběd!"
Billa to evidentně pobavilo, stejně jako to házení do všech stran, protože rozhodně nevypadal tak ztrhaně jako já, naopak se bavil tím, jak jsem na tom já.
"Perfektní odvedení myšlenek, ne?" smál se mi.
"Nevím, jak by se ti líbilo, kdybych tě tam pozvracela." ušklíbla jsem se.
"To jsem si přesně přál.." řekl zasněně, on je fakt dobrá hérečka. Z toho jsem se musela začít smát, jinak to nešlo. Potom jsem si pro jistotu sedla na prázdnou lavičku.
"Pojď do strašidelnýho hradu, tam by s tebou házet nic nemělo." vytáhl mě po chvíli znovu na nohy, a já musela jít, ať jsem chtěla nebo ne.
V zábavným parku jsme nakonec zůstali až do tmy. Po tom celkem pro mě nepěkném začátku se to jen zlepšovalo, takže jsme si užili spoustu srandy. Když jsme vystáli dlouhou frontu na napodobeninu London Eye, samozřejmě tak o polovinu menší, zato s krásným výhledem, jak jsem zjistila hned co jsme se rozjeli.
"Páni, ani jsem nevěděla, jakej tu je krásnej výhled.." seděla jsem vedle Billa a rozhlížela se kolem sebe. Noční Los Angeles ozařovalo tisíce světel, ale i přesto bylo vidět hvězdy.
"Je to krása." přikývl Bill.
"I přesto, že dnešek nebyl úspěšný, jsem moc ráda, že tu jsem s tebou." podívala jsem se na něj a usmála se. V téhle noční kráse mě najednou něco donutilo říkat, co cítím.
"To já taky." usmál se a jeho ruka se dnes už podruhé ocitla na té mé a já v tu chvíli neodolala. Nemusela jsem se ani moc naklánět, abych se svými rty dotkla těch jeho.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama