Something like a dream 8.

15. března 2012 v 13:36 | Mily |  Something like a dream (by Mily)

Po jídle jsme s Billem ještě znovu probírali moje plány, i když nebyli nějak závratné. Byla jsem mu neskutečně vděčná. Nic z toho pro mě dělat nemusel, ale nenechal se odbýt. Finanční pomoc jsem ale s díky odmítla. Jsem ráda, že mi pomáhá, ale co je moc, to je moc. Finančně to doufám utáhnu sama.
"Tak," začala jsem. "svěřila jsem se ti s další podstatnou částí svého života, co takhle kdybys teď zase něco poodhalil ty mě?" s úsměvem jsem na něj zamrkala.
"Ale já už ti toho přece řekl dost." mávl nad tím rukou.
"Jo, jméno, odkud pocházíš, že máš rád hudbu a kolik ti je. A taky že máš rád pizzu." ušklíbla jsem se. Nevím, proč o sobě nechce mluvit. A nebo možná vím.

"Na mě není nic zajímavýho. Nedáš si ještě něco k pití?" záměrně změnil téma. Jen jsem zavrtěla hlavou a nechala to být, i když mě to mrzelo. Ale až bude chtít, tak se rozpovídá sám.
"Asi už půjdu domů."
Bill přikývl. "Odvezu tě."
Neměla jsem proti tomu námitky, po únavě z práce a dobrém jídle jsem to jen uvítala. Cesta byla krátká, takže jsme za chvíli stáli před domem, ve kterém jsem měla svůj byteček. Bill mi jako správný gentleman odnesl mou tašku s věcma až před dveře.
"Děkuju a dobrou noc." usmála jsem se.
"Není za co. Dobrou." předal mi moje věci, ale pořád stál na místě.
Naklonila jsem hlavu a zvedla jedno obočí. Čekala jsem, jestli z něj něco vypadne, nebo ne.
"Víš.." začal. "Ono to má důvod, proč ti o sobě nechci nic říct."
"Jasně, chápu to. Nech to plavat." usmála jsem se a pokrčila ramenem. A myslela jsem to vážně.
"Ale na druhou stranu ti nechci nic zatajovat, takže.." povzdechl si. Mlčela jsem a čekala, co z něj vypadne. "Už jsem ti říkal, že mám rád hudbu. A taky to je věc, která mě živí. Mám svou skupinu."
Sledovala jsem ho s neutrálním výrazem a čekala, jestli řekne něco dál.
"Tokio Hotel."
Zase nic, prostě jsem jen koukala.
"Jsem Bill Kaulitz. Teda, no tady ještě nejsme tak známí a to je důvod, proč tu bydlíme. Ale v Evropě jsme nemohli vyjít ani před dům aniž by nás někdo pronásledoval."
V tu chvíli jsem to nevydržela a začala se smát. Bill na mě v tu chvíli koukal, jako bych se zbláznila.
Když jsem se trochu uklidnila, položila jsem mu ruku na rameno. "Bille." oslovila jsem ho. "Vážně si myslíš, že celou tu dobu nemám ponětí, kdo jsi?" nasadila jsem úsměv.
"Víš?" vykulil na mě oči. "Ale proč to teda ze mě taháš?"
"Protože jsem chtěla, abys mi to všechno řekl sám, a ne to, co vím z internetu a časopisů." zašklebila jsem se na něj. "A navíc, jestli jsi mě tím chtěl ohromit, to jsi fakt vedle." nahodila jsem ten nejvíc znuděnej pohled, jakej jsem dokázala, než jsem se zase začala smát. Bill se ke mě hned v zápětí přidal.
"Takže ty sis mě vygooglila?" zeptal se, když se uklidnil, na tváři mu pohrával pobavený úsměv.
"Chtěla jsem vědět, s kým mám tu čest, když jsi mi to sám neřekl. Promiň, ale nejsem fanynka, ale podle obličeje jsem tě poznala, takže jsem nechtěla být pozadu. A vůbec, dobrou." vyplázla jsem na něj jazyk, jako malá holka. "Celebrito." dodala jsem potom se smíchem.
"Dobrou, slečno Vyčůraná." oplatil mi to a rozcuchal mi vlasy, než se rozběhl po schodech dolů, abych mu náhodou něco neudělala.
"Zítra mi o sobě budeš vyprávět, abys věděl!" křikla jsem ještě za ním, než jsem zalezla domů.
Druhý den jsme se s Billem zase po práci sešli. Tentokrát jsme vyrazili na procházku po městě. Venku už se stmívalo, i přesto jsme zamířili k pláži. Až na pár lidí tu byl docela klid a bylo slyšet jen hučící moře.
"Tak dneska už budeš povídat, nebo to z tebe zase musím tahat?" nevzdávala jsem se a doufala, že tentokrát mi Bill něco řekne.
"No tak jo, že to jsi ty." zasmál se a začal povídat. Když se rozpovídal, byl k nezastavení, a já ho nechávala mluvit. Chtěla jsem vědět úplně všechno, takže jsme si sedli do písku a seděli tam nejmíň 2 hodiny, než mi odvyprávěl prakticky celý svůj život. Narozdíl ode mě byl ten jeho vážně zajímavý. Vážila jsem si toho, že mi říká i věci, o kterých před médii nemluví. Věřil mi a já stejně tak věřila jemu.
"Takže." vzal si znovu slovo. "Ještě jsem s tebou chtěl probrat to tvoje pátrání po tvých rodičích."
Přikývla jsem. "Něco tě napadlo?"
"Možná tak trochu."
"Nedělej fóry a vyklop to." šťouchla jsem ho do ramene.
"Fajn." usmál se. "No asi budeme muset někam na matriku, do města, kde ses narodila. Vezmeš svůj rodný list a oni ti tam třeba pomůžou. Zatím to není nic moc, ale asi lepší, než to nic. Třeba o víkendu, chceš? Pojedu s tebou."
Když jsem se nad tím zamyslela, bylo to vcelku logické. "Jasně, to bude asi nejlepší. Narodila jsem se tady v Los Angeles, na tom rodným listě je myslím adresa. A o víkendu by to bylo super." usmála jsem se na něj. "Děkuju."
"Hele, neděkuj, teprve začínáme." znovu mě obdařil svým úsměvem. "Takže výlet, už se těším."
Byl to sice teprve začátek, ale i tak to pro mě byl pokrok. První malý krůček k tomu dozvědět se, kdo vlastně jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Something like a dream?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama