Something like a dream 6.

4. března 2012 v 15:25 | Mily |  Something like a dream (by Mily)
Ráno pro mě bylo opravdu těžké vstát a přesvědčit se, abych šla do práce. Po předešlém večeru, kdy jsem ztratila kluka i nejlepší kamarádku se mi nechtělo absolutně nic. Proto jsem byla ráda, když jsem výjmečně nemusela být za pokladnou, ale šéf mě zaúkoloval prací ve skladu, takže jsem si mohla pustit rádio, věnovat s práci a u toho ještě přemýšlet nad tím, kde se stala chyba. Zakázala jsem si brečet, nejsem přece žádná hysterka, ale nějak mi nešlo dostát svým slovům, protože se mi každou chvíli po tváři svezla nějáká ta zatoulaná slza.

Snažila jsem se nějak zahnat myšlenky na ty zrádce, a tak jsem začala přemýšlet nad důležitějšími věcmi. Přemítala jsem, kolik mám asi tak našetřeno, a jestli by mi to stačilo na to, abych se pustila do hledání mých biologických rodičů. Tady mě už vlastně nic nedrželo, vypadnout pryč by pro mě teď bylo to nejlepší, co bych mohla udělat. Už bych mohla mít dost peněz na to, abych mohla začít pátrat. Uvědomovala jsem si, že to nemusí dopadnout dobře, možná dostanu od života další kopanec, ale potřebovala jsem znát pravdu. Dokud jsem nevěděla prakticky nic o svém původu, nemohla jsem pořádně vědět, kdo vlastně jsem. Možná mám někde sourozence, nebo alespoň nějákou babičku. Kohokoliv, kdo by mohl být moje rodina. Nemohla jsem ani odsoudit své rodiče za to, že mě odložili do kojneckého ústavu, když jsem nevěděla, jaký to mělo důvod. Všechno co jsem chtěla, bylo znát pravdu. To, že se ke mě třeba ani nebudou chtít hlásit jsem předpokládala předem.
Z přemýšlení mě vyrušilo zaklepání na dřevěnou polici. V domění, že mě jde šéf zkontrolovat, jsem začala rychle pokračovat ve své práci, která se nějákým způsobem pozastavila, když jsem se zaobírala vlastními úvahami.
"Ahoj, neruším?" ozval se Billův hlas. Nechala jsem práci prací a otočila se na něj.
"Ahoj, ty nikdy." usmála jsem se. "Jdeš na nákup?" doufala jsem, že není poznat, že jsem ještě před chvílí brečela. Nechtělo se mi zrovna vysvětlovat, co se včera stalo. Stoprocentně bych se rozbrečela znovu jako malá holka.
"Vlastně ne, přišel jsem na návštěvu." usmál se.
"Aha, a jak jsi proklouzl kolem šéfa? Dneska tu je, není to moc bezpečný, aby ti neublížil." strachovala jsem se. Už jsem ho nějakou chvíli znala, takže bych se nedivila, kdyby ho vytáhl ven za uši, i když byl asi o dvě hlavy menší než Bill.
"Neměj strach, já s ním dokonce mluvil a mám povolení tu být." culil se na mě, potom se ale zarazil a pozorněji se na mě podíval. "Nestalo se ti něco? Tys plakala?"
"Ale ne, nech to být." mávla jsem nad tím rukou. "Znáš to, někdy nejde vše podle plánu."
Chvíli si mě jen prohlížel, než znovu promluvil. "Tak dobře. Ale kdyby něco, stačí říct. Jsem dobrý posluchač." znovu mi věnoval jeden ze svých úsměvů.
"Díky, vážím si toho. Ale nechce se mi o tom zrovna teď mluvit." otočila jsem se ke své práci, abych zahnala další příval slz. Nikdy jsem tolik nebrečela, proč se ze mě zrovna teď musí stát taková cíťa, sakra!
"Jasně, chápu to. Dneska večer zpíváš, viď? Já se teda přijdu podívat." změnil téma hovoru.
"No jo vlastně. Moc na to nemám náladu, ale už jsem to slíbila. Takže budu ráda, když se tam ukážeš, ale vážně buď prosím nenápadnej.." prosebně jsem se na něj podívala. Vážně bych nerada, aby dostal od někoho přes ten roztomilej ksichtík.
"Jo, už jsem ti to slíbil." přikývl. "V kolik začínáš?"
"Asi kolem deváté."
"Bezva, budu tam. Už půjdu, abych vážně nebyl vyvedenej proti své vůli." zasmál se. "Tak se uvidíme večer."
"Jasně. Hele jaktože ti šéf dovolil sem jít?" došlo mi až teď. Nikdy nikoho nepouštěl tam, kde se směli pohybovat jen zaměstnanci.
"To je moje tajemství." mrkl na mě. "Tak ahoj večer!" rozloučil se se mnou a odešel. Možná abych se dál nevyptávala. To by mě vážně zajímalo, jak to dělá.
Večer jsem do klubu přišla těsně před devátou, abych se mohla jít rovnou připravovat na vystoupení. Nechtělo se mi s nikým vybavovat, už jen proto, že jsem věděla, že tam bude Simon i Rebecca. Taky se mi nikomu nechtělo vysvětlovat, že se s něma nebavím, protože spolu už bůhví jak dlouho spí a já na to náhodou přišla.
Hned jak jsem vešla dovnitř, všichni už tam samozřejmě seděli u našeho stolu, jako vždycky. Nejspíš ti dva nikomu nic neřekli, protože se všichni tvářili naprosto normálně. Jen jsem na ně zamávala a odebrala se dozadu, abych si ještě promluvila se šéfem a připravila se. Billa jsem tu zatím nikde neviděla, možná byl tak nenápadný, že jsem si ho nevšimla ani já. V tuhle chvíli jsem se tím ale nechtěla zabývat, slíbil že přijde. Navíc byl jediný, s kým jsem mohla mluvit, aniž by se mě na cokoliv vyptával, za což jsem mu byla vděčná.
Moje vystoupení proběhlo v podobném duchu, jako vždycky. Zazpívala jsem pár písniček, sklidila potlesk a šéf mi jako vždycky zaplatil. Potom jsem chtě nechtě musela za mýma kamarádama. Simon a ostatní kluci teď u našeho stolu neseděli, to bylo pro mě plus.
"Ahoj!" pozdravila jsem holky a Beccu jsem záměně ignorovala. "Nezlobte se, ale dneska tu nezůstávám. Becca vám určitě ráda poví proč." ušklíbla jsem se. "Ale vy si to tu užijete i beze mě."
"Alex, to nemyslíš vážně, proč?" mračila se na mě Hannah a její dvě kamarádky se tvářili podobně. Jen Becca dělala, že tam vlastně vůbec není.
Nechtěla jsem na to odpovídat, ale musela jsem, když se kluci vrátili a Simon mě chytl kolem ramen, jako by se nic nestalo, a ještě k tomu mi dal pusu. Moje první reakce byla taková, že jsem ho od sebe odstrčila a z fleku mu vrazila takovou ránu, že jsem si nejspíš zlomila zápěstí, ale s tím jsem si teď hlavu nelámala. "Včera jsem ti řekla, že se mě nemáš dotýkat, a vůbec máš dělat, že neexistuju! Tohle sis měl rozmyslet, než jsi začal spát s mojí bývalou nejlepší kamarádkou!" Po těchto slovech jsem věnovala pohled ostatním. "Takže teď už chápete, proč tu nechci zůstávat. Mějte se." otočila jsem se na podpadku a vyrazila odtud pryč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku Something like a dream?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama