Happily Forgotten Memories - 32.

30. března 2012 v 11:14 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)

Dál jsem otáčela stránku za stránkou a pomalu jsem přestávala vidět na jejich obsah. V očích se mi začaly hromadit slzy a bylo jen otázkou času, kdy si první z nich probojuje cestu ven.
"Lásko už jdu." zaslechla jsem Tomův hlas, který se linul z přízemí a pak už trvalo jen chvilku, než se ozvalo dupání po dřevěných schodech. I přes to, že jsem slyšela jak se jeho kroky přibližují mým směrem, nebyla jsem schopná vůbec ničeho, jen dále listovat stránkami, přestože jsem všechno viděla rozmazaně.
Po tváři se mi kutálela jedna slza za druhou, které dopadaly na stránky toho co mi právě teď zničilo život.

"Promiň miláčku, tomu poslíčkovi to děsně dluho trvalo, ale pořád je ta pizza horká, takže..." zasekl se v půli věty, když si všiml že sedím na zemi a bulím jak želva. "Stalo se ně-" zasekl se podruhé, když si všiml, co držím v ruce. "Pane bože Eri, kde jsi to vyhrabala! Prosímtě nebreč, já ti to vysvětlím... tohle vůbec nemůžeš brát vážně.." Odložil pizzu na postel a sedl si ke mě. V tu ránu jsem byla na nohách já.
"Víš co? Ty mi vůbec neříkej co mám dělat! Jak jsi mi mohl takhle lhát! Tohle jsem si o tobě vůbec nemyslela! Jak jsi mě mohl takhle využít?! Sprostě jsi využil toho, že jsem si nic nepamatovala, že jako jedna z mála lidí jsem nevěděla, jaký opravdu jsi!" byla jsem naštvaná a zklamaná zároveň, musela jsem říct to, co se mi právě honilo hlavou. Chtěla jsem mu ublížit tak, jako mě ubližovalo každé to jméno v jeho deníku.
"Eri prosím, já - já ti to všechno vysvětlím." zakoktal se a během chvilky stál zase u mě. "To ale ještě neznamená že já to vysvětlit chci." zařvala jsem na něj a setřela si slzy z obou tváří.
"Neplakej prosím, tohle je strašně dávno co jsem to..." nestačil to doříct a já jsem mu do toho vstoupila. "Aspoň mi, Tome, nelži ještě víc. Poslední zápis tu máš s datumem a to jsme se už dávno znali! A co to že v tom seznamu ještě nejsem já? Ahá já zapoměla ještě jsi si mě tam nestihl napsat! Tak na posluš si!" zařvala jsem na něj a ten jeho ubohej SEXDENÍK jsem po něm hodila vší silou. Přez slzy, které se mi neustále vlívaly do očí jsem ani nepostřehla jestli jsem se trefila, ale tehdy kdy se místností kromě mých vzlyků ozvalo i Tomovo bolestivé zakňučení jsem poznala že mušku mám dobrou. Doufám že jsem se mu trefila aspoň do hlavy.
Bez dalších řečí jsem se sebrala a odešla z místnosti, nezaobírala jsem se takovými detaily jako bylo oblečení nebo moje věci. Měla jsem na sobě Tomovo tričko a v chodbě jsem si obula boty. Tom se z toho mezitím vzpamatoval a doběhl mě.
"Eri prosím, vím že to vypadá hrozně ale všechno ti vysvětlím!" žadonil dál. "A když jsem byl s tou poslední, tak jsme se sice znali, ale nebyli spolu! Tenkrát jsi o mě ještě nechtěla ani slyšet.."
"Jenže mě to nezajímá! Jdi se vyfňukat k nějáké slečně z tvýho dokonalýho seznamu a mě z toho vynech! A dobře jsem dělala, teď o tobě taky nechci ani slyšet!" S těmito slovy jsem vyběhla z jeho domu ven, k tomu svému. V tuhle chvíli jsem byla vděčná, že mám náhradní klíč schovaný u vchodu.
Jen co se za mnou zabouchly domovní dveře, sesunula jsem se na zem a propukla v hysterický pláč. Nepamatuji se jestli jsem někdy takhle brečela kvůli nějakému klukovi, ale něco mi podvědomě říkalo, že tentokrát je to poprvé. Sebrala jsem všechnu sílu co jsem ještě měla a s námahou vstala na nohy, které mě dovedli do obýváku, kde jsem se okamžitě složila na gauč.
Přitáhla jsem si k tělu polštář a dále nechávala ze svých očí stékat slzy.
Se zlomeným srdcem jsem pozorovala společnou fotku mě a Toma, která byla ozářena měsíčním svitem, stejně jako komoda, na které fotka stála v rámečku.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale nejspíš jsem usnula, protože když jsem znovu otevřela oči, venku už bylo světlo a svítilo slunce. Marně jsem přemýšlela nad tím, co mě to vlastně vzbudilo, když jsem vedle sebe ucítila někoho sedět. Lekla jsem se tak, že jsem málem spadla na zem.
"Promiň, nechtěl jsem tě viděsit.." omlouval se Bill rozpačitě. "Jen jsem se přišel podívat, jak ti je.."
Protřela jsem si oči rukama a hlasitě vzdychla. Pomalu se mi začali vracet vzpomínky na včerejší večer a znovu mi bylo do pláče nad tím vším, co se včera odehrálo a co jsem se dozvěděla. "Aha, jasně..." na víc jsem se nezmohla.
Bill jakoby to vycítil a objal mě. V tu chvíli jsem si uvědomila něco dost podstatnýho...
"Počkat, počkat.. něco mi tu nesedí. Jaktože Tom si tu klátí jednu holku za druhou, pak najednou ztratím paměť a je se mnou a já se o jeho minulosti nedozvím od své nejlepší kamarádky ani od nejlepšího kamaráda?" mračila jsem se.
"Promiň Eri, ale měl ti to říct sám, slíbili jsme mu, že když to s tebou myslí vážně, že ti nic neřekneme. Věřili jsme mu."
"To jste neměli! Já mu taky věřila a koukni jak jsem dopadla!" na hrubosti v mém hlasu jsem vážně nešetřila, jenomže při každém slovu co jsem vyslovila mě bodlo u srdce a v hlavě se mi přehrával jeden moment za druhým strávený s ním. V očích jsem už zase cítila hořkost slz, které se bez mého svolení začaly po chvilce valit z mých očí jedna za druhou.
"Eri..." povzdechl si Bill a pevně mě objal. Věděl, nebo snad tušil že tohle jediný jsem právě teď potřebovala? Třeba bych se i na něj měla zlobit, stejně jako na Sarah, ale nemůžu. Na ně ne! Za všechno totiž může Tom! To on je donutil aby mi tohle všechno zatajili, to všechno on a jen on!
"Zlatíčko, neplač. Vím že tahle fráze je už ohraná, ale věř mi bude dobře." pohladil mě po vlasech a ještě více mě přimáčkl k sobě, zatím co já mu smáčela tričko slzama.
"Ne to je v pořádku, myslím že právě takovýhle slova potřebuju slyšet. Dávaj mi naději, aspoň malinkou že zas bude fajn." povzdychla jsem si a jemně se od něj odtáhla. "A kde je vůbec Sarah?" utřela jsem si slzy a znovu se k němu přitulila. Potřebovala jsem cítit, že tu pro mě někdo je.
"Ta je u nás. Bál jsem se tam Toma nechat samotného, ale taky jsem se musel jít podívat na tebe..." povzdechl si a začal mým tělem nepatrně kolíbat ze strany na stranu. "Víš on Tom.." odmlčel se "..ani se mnou nemluví a.." dál jsem ho to nenechala doříct a napruženě jsem si v rychlosti světla stoupla na nohy jakej kus od sedačky.
"Pokud chceš mluvit o tom parchantovi, tak támhle jsou dveře. Můžeš to třeba vyprávět tomu sněhulákovi co stojí u sousedů na zahradě! Mě to totiž nezajímá! Může si za to sám!"
"Ne, promiň, rozhodně jsem tě nechtěl rozčílit. Spíš jsem si chtěl postěžovat, ale tohle zrovna není chvíli na moje problémy. Tom je vážně blbej, že ti to už dávno nějákým šetrným způsobem neřekl. Pojď sem zpátky." natáhl ke mě ruku a já si po chvíli sedla zase zpátky k němu a nechala se objímat.
"Promiň." řekla jsem po nějáké chvíli, když mi došlo, že jsem naněj hnusná, když se mi snaží pomáhat.
"Z toho si nic nedělej, chápu tvou reakci. Až o tom třeba budeš chtít mluvit a rozebrat to, tak mi řekni jo? Nezapomínej, že jsem jeho dvojče a vím i věci, který nechce abych věděl, a i když bych to neměl dělat, jsou věci, který zase musíš vědět ty."
"Děkuju, až budu připravená, řeknu ti." přitiskla jsem se k němu a dál se nechala jen uklidňovat, protože teď jsem ani ničeho jinýho nebyla schopná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Happily Forgotten Memories?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama