Happily Forgotten Memories - 31.

28. března 2012 v 16:35 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)

Tom pro nás během několika dalších minut ochotně přijel. Pomohl nám nastrkat šechny tašky do kufru, nezapomněl mě políbit, a pak usedl zpátky na místo řidiče. Posadila jsem se na místo spolujezdce a připoutala se. I teď, když jsem ho měla vedle sebe a viděla všechny ty city, které ke mě choval, jsem nedokázala přestat myslet na to, že by mohl být jiný, než jakého ho znám.
"Lásko, jsi v pořádku?" oslovil mě něžně a na chvíli si položil ruku místo na řadící páku na moji ruku.
"Samozřejmě, jen jsem unavená." pousmála jsem se a dál se dívala z okýnka před sebe.
"Máme za sebou vážně spoustu obchodů." přidala se ke mě Sarah. Byla jsem jí vděčná, i když jsem jí to nemohla říct.

Tom však vypadal jakoby mu tyto odpovědi na jeho otázku nestačili. Podezřívavě si mě prohlížel, ale já radši dělal že to jeho probodající pozorování neregistruju a stále jsem se upřeně dívala před sebe, jako bych tam snad viděla 7. div světa.
Tomovi tedy po chvíli nezbylo nic jiného než věřit našim výpovědím, proto mě lehce pohladil po ruce a poté nastartoval.
Celou cestu bylo depresivní ticho, které bylo přerušované rádiem, které měl Tom pokaždé v autě zapnuté. Zatím co já se Sarah jsme pozorovaly míhající se krajinu, Tom kromě vozovky sledoval ještě mně. Neuniklo mi jak očima těká z vozovky na mě a ze mě na vozovku. Byl tak děsně nenápadný, až to nebylo možné, samozřejmě že ironie.
Vyložili jsme Sarah u ní doma, Bill už parkoval před jejím domem a nejspíš pro ně chystal večeři a příjemný večer. Až teď jsem si uvědomila, jaký mám hlad.
"Nestavíme se pro něco k jídlu? Nebo si objednáme domů pizzu?" Promluvila jsem po dlouhé době, když už jsme jeli domů sami dva.
"Můžeme si dát pizzu." usmál se na mě krátce Tom. Jen jsem přikývla a zbytek cesty mlčela, stejně jako on. Když jsme zastavili, jen jsem si hodila domů věci, protože Tom trval na tom, že dnes budeme u nich doma. Popravdě mi to bylo jedno, hlavně jsem se těšila na teplou sprchu a měkkou postel. Třeba aspoň pak přestanu myslet na věci, o kterých bych radši nic netušila.
Jen co se za námi zabouchly dveře od Tomova domu, unaveným krokem jsem se došourala ke gauči a nechala své unavené tělo na něj bezvládně spadnout. Pořád dokola se mi v hlavě přehrával rozhovor těch dvou dívek. Chtěla jsem na to přestat myslet a to okamžitě! Přála jsem si aby jako mávnutím kouzelného proutku se ty dvě vymazali z mé hlavy a já mohla být v klidu. Takhle mi v hlavě neustále lítaly jejich slova, které se mísily s mýma myšlenkama.
"Pizza je objednaná." přišel za mnou do obýváku Tom a s lehkým úsměvem na rtech mi nadzvedl mírně nohy, posadil se na gauč a mé nohy položil na svá stehna.
"Vážně se nic neděje?" optal se po chvíli Tom a já jen záporně zavrtěla hlavou. "Nemá co." pousmála jsem se na něj a znaveně zavřela oči.
"Miluju tě víš to?" promluvil potichu Tom do ticha které tu panovalo. Jen co jsem otevřela oči spatřila jsem Tomův pohled na svém obličeji. Takhle mě snad ještě nikdy nepozoroval.
"Taky tě miluju, Tome." odpověděla jsem po chvíli a mírně se pousmála. Ty dvě prostě nemohli mluvit o mém Tomovi. Kluk, který tu teď se mnou sedí by nemohl být nikdy takový, jak o něm mluvily ty dvě holky.
Tomovi se po tváři rozlil úsměv a jeho ruka mě pohladila po tváři. Posadila jsem se a vyhoupla se mu na klín. Nejdřív jsem mu věnovala krátký polibek, a potom ho pevně objala. Nikdy se mi neomrzí ten úžasný pocit, kdy mě jen tak drží v náruči.
"Skočím si do sprchy a pak si dáme rande v posteli s pizzou, souhlasíš?" usmála jsem se na něj po nějáké době.
"Dobře, budu zatím čekat, než ji dovezou." přikývl. Slezla jsem mu z klína, políbila ho a pak zalezla do koupelny.
Nikdy bych nevěřila, že k urovnání myšlenek stačí poněkud delší a hlavně horká sprcha. Všechno do poslední myšlenky se mi v hlavě srovnalo! Ty dvě prostě mluvili o někom úplně jiným. Sice vyslovili Tomovo jméno i přijmení, ale MŮJ Tom, s kterým jsem tak šťastná a kterého znám, by v životě takovýhle být nemohl! Konec tečka, více to nehodlám rozebírat!
Vylezla jsem z koupelny v Tomově tričku, které mi věnoval na spaní a hned jsem vlezla do dveří, které vedly do Tomovi ložnice. Překvapilo mě že tam ještě nebyl, že by pizzu ještě nepřivezli?
Nehodlala jsem to nějak zkoumat a proto jsem nad touto myšlenkou pouze pokrčila rameny a rozhodla se, že ještě než zalezu do postele, bych mohla připravit do DVDpřehrávače nějaké DVDčko, které by jsme u jedení pizzy mohli skouknout a že jich tu Tom měl vážně požehnaně. Vsadím se že polovinu z nich ještě neviděl.
Prohlídla jsem jich postupně několik, ty, které už jsme spolu viděli jsem házela na jednu hromadu a na druhou ty, které bysme si ještě mohli pustit. Nakonec jsem z nich vybrala jedno, které se mi nejvíc líbilo a strčila ho do přehrávače. Jenže nastal problém, když jsem v celém pokoji nemohla najít ovladač. Na stole, nočním stolku ani na zemi nikde vidět nebyl, proto jsem začala zvedat věci a dokonce jsem nakoukla i do skříně s oblečením, protože jak znám Toma, ovladač mohl být kdekoliv. Nakonec jsem strčila hlavu pod postel, kromě několika věcí, které jsem začala strkat zpátky, jsem ale nic nenašla. Ale zaujal mě nějáký sešit s pevnými deskami, který vypadal už dost opotřebovaně. Že by si Tom vedl deník? To snad ne.. proč by si proboha vedl kluk deník? Zvedla jsem oči ke dveřím, a když se pořád neblížil žádný pohyb, neodolala jsem svému nutkání a sešit otevřela. Nechtěla jsem v něm listovat, jen nahlédnout, k čemu slouží. Možná bych to i dokázala, kdyby hned na prvním listě nebylo velkými písmeny napsáno: SEXDENÍK TOMA KAULITZE.
Nevěděla jsem, jestli se mám smát a zahodit to dřív, než bude pozdě, nebo začít listovat popsanými stránkami za předpokladu, že by to jeden z nás nemusel přežít. Bohužel jsem až moc zvědavá na to, abych sešit zpátky schovala, proto jsem pomalu začala otáčet stránky. Nevěřícně jsem zírala na dívčí jména, Tomovi komentáře k nim a dokonce telefonní čísla. Bylo jich tam snad padesát. Chtělo se mi brečet, ty holky dnes ve městě měli pravdu... a já Toma vůbec neznám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Happily Forgotten Memories?

Ano

Komentáře

1 Bibi Bibi | Web | 28. března 2012 v 16:43 | Reagovat

pěkný :)

PS: Mohl/a by jsi mi tady prosím hlásnout?? - http://www.periodanenitabu.cz/#/zapojse/galerie/2271 - Díky moc, klidně oplatím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama