Happily Forgotten Memories - 27.

20. března 2012 v 15:46 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)

Líně jsem se dovlekla ke dveřím, bylo mi fuk, že jsem jen v županu, rozcuchaná a nejspíš mám rozmazaný make-up po celém obličeji, aspoň ten dotyčný rychle vypadne. Otevřela jsem dveře, ani jsem nebyla překvapená, když se přede mnou objevil Tom.
"Eri, vážně mě mrzí, co se včera stalo, omlouvám se, jsem vážně idiot a mrzí mě to... jen mi dej šanci ti to vynahradit, přísahám, že neudělám nic, co nebudeš chtít, ani se tě nedotknu, pokud mi to nedovolíš.." vyhrkl na mě jen co jsem otevřela dveře. Asi měl strach, že bych ho vypakovala a nepustila ke slovu, a taky že bych to nejradši udělala. Po jeho slovech mi ale dal krásnou červenou růži, která krásně zavoněla, jen co natáhl ruku s ní přede mě.
"Kde jsi proboha vzal prvního ledna v devět hodin ráno čerstvě utrženou růži?" zírala jsem na něj.

"Mám svoje tajný zdroje.." tajemně se usmál. "Pro tebe všechno... tak co, můžu ti to vynahradit? Prosím..."
Koukala jsem na něj a nevěděla co říct. Ze včerejší noci jsem neměla zrovna příjemný pocit, ale na druhou stranu jsem o něj ani nechtěla přijít.
Slabě jsem tedy přikývhla na znamení souhlasu a mohla spozorovat, jak se Tomovi roztančil úsměv na rtech. Hned se ke mě naklonil a nejspíš mi chtěl dát pusu, ale v čas se zastavil a s vyjukaným, veselým pohledem se na mě omluvně usmál. "Promiň, ani jsem si to tou samou radostí neuvědomil." znovu se na mě usmál a čekal, jak bude znít můj další verdikt.
"Nechceš si se mnou dát kafe?" nabídla jsem mu a než jsem stačila zachytit jeho odpověď, už dávno seděl v kuchyni u stolu.
"Sice už jsem jedno ráno měl, ale to byla taková rychlovka a hroznej patok, takže si dám moc rád a snídani takhle nemáš? Né že bych chtěl nějak somrovat to vůbec, ale mám hlad jak vlk." s úsměvem zakroutím hlavou nad jeho rostomilostí, když prosí o jídlo. Určitě už jednu snídani měl, jak ho tak znám bez plnýho žaludku, by z baráku nevylezl ani pro poštu. Ale při tom shánění růže, mu jisto jistě vyhládlo a aby nevypadal jako nenažranec, radši řekl že ještě nesnídal.
"To víš že jo, hned něco udělám." myslím že jsem mu svou odpovědí způsobila radost a to já ráda.
"Ty jsi prostě moje zlato." usmíval se od ucha k uchu.
"Divím se, že je ti dobře, po tom, jak jsi včera vypadal..." řekla jsem si spíš pro sebe, ale Tom mě slyšel.
"To víš, asi jsem trošku vytrénovanej, i když čekám, že za pár hodin se dostaví pořádná únava, když jsem skoro nezamhouřil oči.." neztrácel se mu úsměv z tváře. "S Andreasem a bráchou jsme dřív chodívali často pařit, i když Bill chodil jen občas." vysvětlil mi.
"A proč už nechodíte?" zeptala jsem se a snažila jsem udržet neutrální tón hlasu. Určitě při tom popíjení poznávali i spoustu holek...
"Protože to jsme byli ještě v pubertě a neměl jsem tebe." věnoval mi další úsměv, zrovna jsem před něj postavila hrnek kávy i se snídaní a sama jsem se posadila na židli vedle něj. "Děkuju, a dobrou chuť."
"Tobě taky." popřála jsem mu a pustili jsme se do jídla, za celou dobu snídání jsme pak ani jeden už nepromluvili. Sice jsem Tomovi odpustila a teď se zase chová stejně jako předtím, ale na to, co se stalo v noci nedokážu jen tak zapomenout...
"Bylo to výbroný." pochválil Tom můj kuchařský výtvor, což mě velice potěšilo, kord když se mi naskytl pohled na úplně prázdný talíř, poznala jsem že mluví pravdu a nelže mi tu do očí. S úsměvem se mu podívám do očí, ale pak svůj pohled opět skloním ke svému talíři, na kterém pořád ještě polovina mé snídaně zbývá. Jen co svůj pohled od Toma odvrátím, využije toho a líbne mi pusu na tvář.
Zmateně se na něj podívám a nezmůžu se ani na slovo. Něříkal takhle náhodou, že se mě nedotkne dokud já sama nebud chtít?
Po pravdě, mi jeho dotyky, polibky a vše co je způsobované jím nevadí, ale řeči jsou jedna věc a činy jsou ta druhá.
"Promiň, ale nemohl jsem si pomoct." ospravdedlní se mi a radši si přesedne ze židle na o něco pohodlnější gauč.
Jen co dosnídám, talíře a ostatní nádobí, které jsem potřebovala k přípravě snídaně umyju, aby mi to tu nestrašilo. Sotva co namočím první talíř do vody, objeví se vedlě mě Tom s utěrkou v ruce.
"Vždy připraven." zavtipkuje, čemuž i já se s chutí zasměju.
Společně umyjeme a uklidíme nádobí, a pak se pohodlně usadíme na pohovku v obýváku. Sama se o Toma opřu a dobrovolně se schoulím do jeho náruče. Teď, když se chová zase takhle hezky je sotva uvěřitelné, že se ke mě někdy choval jinak.
"Slibuješ, že už mě nebudeš do ničeho nutit?" zeptám se najednou a zvednu k němu oči.
Tom se pousměje a pohladí mě po tváři. "Slibuju. Stydím se za to, jak jsem se choval. Chci, aby bylo všechno podle tvých představ, svoje pudy zavřu a zamknu na sto západů a klíč zahodím." usmál se a dal mi pusu do vlasů. "Nemohl bych žít s představou, že jsem ti nějak ublížil. Nikdy bych si to neodpustil."
Jeho slova mě celkem uklidnila, i když jsem se snažila neposlouchat tichý hlásek v mé hlavě, že jsou to zatím jen slova. "Dobře." objala jsem ho oběma rukama kolem krku a pak ho políbila.
--- O měsíc později ---
Pomalu, ale jistě jsem se vracela ke svému původnímu životu, a tak bylo na čase, abych se vrátila i do své práce. Připadala jsem si tam jako nemehlo, i když mi Sarah pořád s něčím pomáhala. Možná se mi podaří do toho časem přijít, ale teď to tak zatím moc nevypadalo. Byla jsem ráda, když jsem se večer vrátila domů a jako překvapení tam na mě čekal Tom a k tomu jako bonus vlastnoručně přichystal večeři. Za tu krátkou dobu jsem stačila pochopit, že toho kromě špaget se sýrovou omáčkou moc vařit neumí, ale mě chutná vždycky, když si nemusím vařit sama, zvlášť když je to od něj.
"Páni." uculila jsem se a nechala se Tomem políbit na přivítanou. "Čímpak jsem si to zasloužila?" přitulila jsem se k němu a své ruce obmotala kolem jeho pasu.
"Tím že jsi." líbnul mě do vlasů a pomalu vedl ke krásně prostřenému stolu.
"Jsi moje šikulka. Víš to?" znovu jsme se políbili a poté mi jako správný gentleman odsunul židli od stolu, počkal až se na ní posadím a poté jí zase přisunul i se mnou ke stolu.
"Nejvíce se mi na tom líbilo to slovíčko 'moje'." oslnivě se na mě usmál a i on zasedl za stůl.
"Tak dobrou chuť."
"Dobrou chuť." popřáli jsme si navzájem a s chutí se oba pustili do jídla. Při jídle se mě Tom vyptával na to, jak to dneska šlo v práci a mě nezbylo nic jiného, než si postěžovat na to, jaké jsem nemehlo, nebo aspoň za jaké nemehlo jsem se dneska cítila.
Po jídle jsme nechali špinavé nádobí, špinavým nádobím a společně si sedli na gauč. Zády jsem se opřela o Tomovu hruď a vnímala jen jeho bušení srdce a nadzvedávající se hrudník způsobený dýcháním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Happily Forgotten Memories?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama