Happily Forgotten Memories - 19.

4. března 2012 v 10:01 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)

Celý zbytek dne mám čas na to objevovat taje mého domu. Nemám na to sice moc energie, ale udělám si čaj a pak si zalezu do postele a pustím si televizi. Nejlepší na té ztrátě paměti je, že ať tam běží cokoliv, zaručeně to neznám. Protože ještě nemám dost síly, večer usnu docela brzo.
Druhý den se Tom stavil přesně v jednu hodinu, autem jsme dojeli do centra a pak mě vzal na oběd do jedné restaurace. Dokonce nám vybral i jídlo a musela jsem uznat, že vybral vážně dobře. Pak jsme se společně procházeli po centru a povídali si. Všude už byla hromada sněhu a z oblohy se snášel další, i když jen velmi slabě. Sice mi mrzli tváře, ale bylo mi skvěle. S Tomem se mi vážně líbilo být, byl zábavný a starostlivý, takže jsem se ani nedivila, že to byl můj kamarád. Už teď jsem ho měla ráda a stejně tak i Billa se Sarah.

"Nejsi unavená? Můžeme si někam jít zase sednout." dělal si starosti.
"Nejsem." usmála jsem se. "Jsem v pohodě. Navíc se mi líbí venku."
"Dobře, ale kdyby něco, hned mi to řekni ano?" starostlivějšího člověka jsem snad nezažila, ale bylo to od něj milé a to velmi. "Tak a teď bych ti mohl ukázat jeden z místních parků, sice tam moc lidí nechodí, ale je v něm krásně." řekne a s milým úsměvem mi nabídne rámě, které jsem bez jakýhokoliv přemýšlení přijmula.
Vážila jsem si, že byl semnou ochotnej trávit defakto veškerej svůj volnej čas, místo toho než aby ho strávil s někým jemu opravdu blízkým. Nešlo mi totiž na rozum, že by kluk jako je Tom, neměl žádnou přítelkyni. Když se tak zamyslím, tak je sice pravda ta, že jsme si už spolu povídali o spoustě věcech, ale o lásce ne, ale nejspíš to bylo z nějakýho důvodu.
O Billovi a Sarah už vím, že oba čekali na tu pravou lásku a když se konečně našli, dali to spolu dohromady, pochopitelně s mou pomocí a to mě pokaždé, když je vidím zahřeje u srdce.
"To je ten park?" ukážu po chvíli cesty na místo které je ohraničeno stromy pokrytými krásně bílým sněhem. Tom se k tomu kromě souhlasnému kývnutí hlavou nijak nevyjádřil a v naprosté tichosti mezi náma dvěma mě vedl do parku, který opravdu vypadal poněkud prázdně.
Procházeli jsme se pod zasněženými stromy v tichosti a jen si užívali ten klid a krásu. hrozně se mi tu líbilo, v létě tu musí být taky krásně, ale takhle v zimě, kdy je vše schované pod bílou peřinou, je všechno ještě krásnější. Tom mě zavedl až do bílého altánku, který skoro splýval s okolím. Posadili jsme se tam na bílou lavičku, která díky zastřešení nebyla posypaná sněhem.
"Tady je fakt krásně, už jsme tu spolu někdy byli?" zeptala jsem se a podívala se na Toma.
"Ne ještě ne." usmál se. "My spolu nebyli skoro nikdy. Jen.. občas jsem zašel za tebou a jednou jsme byli na diskotéce, jinak ne."
"Máš přítelkyni? Žárlí?" taky jsem se usmála snažila najít důvod. A tohle byla skvělá příležitost dozvědět se zase o něco víc.
"Ne, nikoho nemám, ale dřív to mezi námi bylo jiné." podíval se jinam.
Začala jsem se červenat. Přece jsem s ním nemohla něco mít? Nebo co to má znamenat? Byla jsem zmatená.
Tom si toho všimnul a zasmál se. "Tím nemyslím, že mezi námi byl nějáký vztah. Jen jsme nebyli tak dobří kamarádi." znovu se na mě usmál.
Touhle odpovědí mě poněkud zmátl. Když jsme tedy nebyli dobří kamarádi, co tak najednou? Radši jsem to ale nechala být, nechtěla jsem, abych Toma nějakým způsobem naštvala a on se semnou pak nebavil. On byl v tuhle chvíli mým jediným zdrojem mých vzpomínek. Byl tu sice ještě Bill se Sarah, ale ty jsem nechtěla zatěžovat svými problémy, když právě teď prožívali krásné a zamilované období v jejich vztahu.
"Už mi je docela zima." upozorním Toma, když už mi vážně mrzne celé tělo.
"Tak to by jsme to měli hned napravit, co takhle zajít někam na čaj?" navrhne, ale já už bych byla radši doma. Po té co jsem se vrátila domů z nemocnice se cítím pořád tak nějak slabě. Po chvíli nějaké námahy jsem hned unavená, ale doktor mě na to upozorňoval a také dodal, že je to naprosto normální. "Jsi unavená viď?" starostlivě se mě zeptá Tom v půli cesty k autu.
"Malinko." trochu ulehčím situaci, po pravdě bych byla ale snad schopná usnout za chůze.
"Tak to tě zavezu domů a dáme si čaj tam,jo?" rozmyslí si to. Jenom přikývnu a jsem mu vděčná, je to skoro jako by mi četl myšlenky. Místo někam na čaj tedy dojdeme k autu, hned je mi líp, když sedím v měkké sedačce a topení začne hřát na plné obrátky. Proto ani není divu, že usnu snad dřív, než Tom stačí nastartovat.
Probudí mě až to, že se mnou někdo hýbe. Otevřu oči zrovna, když jsem v Tomově náruči a nese mě ke mě domů. "To už jsme doma?" zeptám se ospale.
"Jo, ale jestli chceš tak spi dál, dám tě do postele a odejdu." usmívá se na mě.
"Ne to je v pohodě." úsměv mu oplatím. Položí mě na postel a sedne si ke mě. "Dáme si ten čaj."
"Dobře, ale tak zalez do postele a já ho nachystám. Můžeme si třeba pustit nějákej film."
Přikývla jsem a sundala si teplé oblečení. Na nohy jsem si natáhla tepláky a svetr jsem vyměnila za volné tričko, pak jsem zalezla do postele. Pořád jsem byla unavená, ale spát už se mi po tom krátkým šlofíku nechtělo.
Tom se za několik minut vrátil s dvěma čaji a nějákými sušenkami. "Vybrala jsi nám nějáký film?" zeptal se.
"Ne, ty vybíráš." zaculila jsem se na něj a udělala mu místo u sebe v posteli. Tom teda vybral film, pustil ho, zalezl si ke mě a společně jsme popíjeli čaj.
Tohle vegetění s Tomem, bylo vážně skvělý. Místo sledování filmu jsme si po chvíli začli znovu povídat a to jsem si na Tomovi oblíbila. Mohla jsem si s ním povídat defakto o čemkoliv.
Během chvíle se mi zase začali klížit oči a aniž bych chtěla, během pár minut jsem byla v říši snů.
Druhý den ráno mě probudilo drnčení zvonku. Neochotně jsem vylezla z krásně vyhřáté postele do zimy, což mě donutilo se pořádně zachumlat do županu.
"Ahoj." pozdravila mě z vesela Sarah sotva co jsem otevřela vchodové dveře.
"Ahoj, pojď dál." pustila jsem jí dovnitř a šla do kuchyně postavit konvici na kafe. A až tady jsem se zahleděla na hodiny a s hrůzou zjistila že už je půl 3 odpoledne. Nejspíš jsem potřebovala prospat půlku dne k tomu, abych se konečně cítila aspoň trochu odpočinutá.
"Já jsem tě vzbudila?" zeptala se mě Sarah, jakmile přišla za mnou a usadila se na gauči.
"Né už jsem byla vzhůru." zalhala jsem, ikdyž můj vzhled mluvil o něčem úplně jiném. Rozespalá, rozcuchaná, ale né já už jsem vzhůru delší dobu.
"Co máš na dnešek v plánu?" zeptala se mě Sarah, když jsem před ní postavila hrneček s kávou a vlastně se jí ani nezeptala, jestli si kávu opravdu dá.
"Na dnešek ještě nic. Copak máš pro mě nějakou žhavou nabídku?" zasmála jsem se a k tomu se s chutí napila mé "ranní" kávy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku Happily Forgotten Memories?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama