Happily Forgotten Memories - 18.

3. března 2012 v 9:50 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)
Zmateně jsme se na ní s Billem dívali a ona se zase zmateně dívala na nás. Naštěstí během chvilky se v pokoji objeví Sarah i s doktorem.
"Zdovolením." prošel mezi mnou a Billem doktor a hned začal Erice svítit malou baterkou do očí, jako to dělají i doktoři ve filmech.
"Pane doktore ona si nás nepamatuje." řeknu potichu doktrovi, který se na nás hned otočí. Po chvíli vzájemných pohledů s doktorem se doktor zase začal věnovat Erice.

"Pojďte prosím na chodbu." požádal nás potichu doktor a tak jsme za ním šli. "Víte u takových zranění hlavy jako měla slečna Lutz je možné, že pamět ztratí." snažil se nás marně utěšit doktor, ale myslím že to nějak nezabralo. "A myslíte že si zase vzpomene?" položím otázku, která mě asi teď tak nejvíc zajímá.
"Jen v málo případech se stává že si pacienti vzpomenou. Většinou se jim už paměť nevrátí, ale jinak je na tom opět o něco lépe." řekne doktor a pomalu od nás odešel.
"Co teď?" zeptá se bezmocně Sarah a vpadne Billovi do náručí. Všechny nás to sebralo, ale tak nějak by se toho dalo využít.
"Až zjistí, že za to všechno můžu já, tak mě zabije, ať už teď a nebo o něco později.." řeknu smutně.
"Tome, nech toho. Není čas se zabývat tím, jestli jsi to zavinil nebo ne." řekne Bill. "Teď je důležitý, abysme jí co nejvíc pomohli."
"A co kdybysme jí vůbec neříkali, jak to mezi ní a mnou bylo?" zvednu obočí. "Aspoň prozatím." dodám, když vidím, jak se na mě ti dva dívají. "Určitě by jí to nepomohlo, a jestli mi teď řekne, že jí mám dát pokoj, tak to vážně udělám. A slibuju, neskřivím jí ani vlásek, vážně ne. Chci jen, aby byla zdravá a rád bych jí v tom pomohl. Co myslíte?" ukončím svůj monolog.
"Tome, to není dobrý nápad." promluví Sarah. "Vždyť jsi jí chtěl dostat do postele a kvůli tobě je teď tady." nebrala si servítky. Nevyčítal jsem jí to, měla pravdu.
"Ale chci to napravit. Já vím, byk jse pěknej vůl a to co se stalo už nevrátím a nejspíš mě to bude tížit do smrti, ale snad aspoň se můžu pokusit nesoustředit se na to, co chci já, ale co chce ona. No tak prosím." podívám s na svého bratra a hledám u něj oporu.
Bill chvíli přemýšlí. "Možná by to bylo lepší. Nebylo by zrovna nejlepší, aby první, co se dozví bylo, že jí Tom pronásledoval a ..." nechal větu vyznít do prázdna. "Vážně to tak bude lepší, když nebude nic vědět." zopakuje. Byl jsem mu nesmírně vděčný.
Erika
Dveře do pokoje se zase otevřeli a dovnitř vešli ti tři, kteří u mě byli když jsem se probrala. Vážně nevím co jsou zač a tím pádem ani nechápu proč jsou tady.
V pokoji nastalo hrobové ticho, přerušované jen pípáním přístrojů. Tahle chvíle mi přišla poněkud komická. Všichni jsme na sebe divně koukali a nikdo z nás nevěděl, co by právě v danou situaci bylo vhodné říct.
"Možná by bylo dobrý mi říct kdo jste." promluvila jsem jako první do ticha a doufala že už se aspoň teď dočkám vysvětlení proč tu jsou.
"Jo jasně. Tak já jsem Tom a tohle je můj brácha Bill, bydlíme ve stejné ulici a k tomu jsme přátelé.." vysvětlil mi s milým úsměvem ten menší s copánkama na hlavě. "..a tohle je Sarah, tvoje kolegyně v práci a k tomu Billova přítelkyně." dovystěvlil mi situaci.
"A taky jsem tvoje dobrá kamarádka." doplnila Tomovu výpověď Sarah a já i přes to, že je beru jako defakto cizí lidi jsem se na ně pokusila mile usmát.
"Víte.." začla jsem stěží svůj monolog, bála jsem se cokoliv říct, abych je nějakým způsobem neurazila "..je od vás velice hezké že tu jste u mě, ale já bych teď byla radši chcilku sama." omluvně jsem se na ně podívala a doufala že to pochopí.
"Dobře. My tedy půjdem, ale nevadilo by ti, kdybychom se na tebe zítra přišli podívat? A třeba tě i seznámit s věcma které si už nepamatuješ." navrhne mi, myslím že Bill. Chvíli nad tím přemýšlím a uznám, že by vážně nebylo špatné poznat samu sebe.
"Zítra klidně přijďte budu ráda." s úsměvem se na ně podívám. "Tak ahoj."
"Ahoj." rozloučíme se a když se za nima zavřou dveře, unaveně zavřu oči a snažím se co nejrychleji usnout a tím také zahnat bolest hlavy.
O několik dní později mě konečně pustili domů. Za ty předešlé dny jsem se dozvěděla něco málo o svém životě, Sarah, Bill i Tom u mě byli skoro pořád, hlavně Tom. Bill se Sarah mi vyprávěli o chvílích, které jsem s nimi strávila, a taky to, jak jsem je dala dohromady. I za tu krátkou chvíli, co jsem je znala znovu mi přišlo, že se k sobě opravdu hodí. A navíc spolu vypadali velmi šťastně. Tom mi hodně vyprávěl o mém životě, o té nehodě, ale o tom, co jsme spolu zažili my dva jsem se moc nedozvěděla. Moc jsem si s tím nelámala hlavu, protože jsem v té ulici nebydlela ani měsíc, jak jsem se taky dozvěděla. Bylo to hrozně divné, když ti tři o mě věděli skoro všechno a já o nich ani o sobě skoro nic.
"Tak, tady bydlíš." pomohl mi Tom vystoupit z auta a ukazoval na malý domeček. Rozhlédla jsem se po ulici a moje oči uvízli na krvavých zaschlých skvrnách na silnici. Nikde jinde nebylo ani památky po tom, že by se tu něco stalo, jen ta krev. "Támhle se to stalo, že?" zeptala jsem se.
Tom hned věděl, o čem mluvím. "Jo, tady... ale tím se netrap a pojď dovnitř." chtytl mě kolem ramen a pomohl mi do domu.
Bez dalších řečí jsme tedy zašli dovnitř a já si hned prošla celý svůj dům.
"Musím uznat že to tu mám vážně hezký." řeknu, když se vrátím zpátky do obýváku a Tom se mi okamžitě začne smát.
"Co?" vykulím na něj s úsměvem oči a čekám až mi vysvětlí čemu se tak pobaveně směje.
"Samochvála smrdí." upozorní mě a svalí se na gauč.
"To je sice možný, ale ta moje ne." řeknu, čímž ho rozesměju ještě více. Mě to tedy zas tak vtipné nepřijde, ale budiž.
"Dáš si něco?" zeptám se ho, a když záporně zakroutí hlavou sednu si vedle něj na gauč.
"Víš, asi už půjdu domu." oznámí mi a také zakončí svou konverzaci Tom.
Jen přikývnu a jako slušná hostitelka ho dojdu doprovodit ke dveřím, než ale otevře dveře tak se na mě otočí a s nejistotou se mě zeptá: "Víš napadlo mě, jestli by jsi třeba zítra nechtěla zajít do centra, že bych ti ukázal Hamburk a kde je jakej obchod co ty na to?" tak tohle je nabídka, která se neodmítá.
"Moc ráda." usměju se na něj a čekám na podrobnosti k našemu zítřejšímu plánu. "Dobře, stavím se pro tebe okolo 1 a ještě si zajdem někam na oběd ano? Tak ahoj."
"Ahoj." také se s ním rozloučím a poté za ním zavřu dveře. Po pravdě se na zítřek i docela těším, aspoň zase poznám něco "nového".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku Happily Forgotten Memories?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama