Der Schmetterling.! 2. řada - 6.

7. března 2012 v 14:07 | Ela
U mě.
"Chci ale ještě dodat že je ve třetím měsící. V tu dobu jsme ještě nebyli spolu." řekne tiše.
Kurva Tome jdi někam s tím že jsme ještě nebyli spolu. To tuhle situaci vůbec neulehčuje. Počítala jsem s hodně věcma, ale s tímhle né! Jak já Lenu nenávidím!
Slzy které se mi valily do očí jsem chtěla ovládnout, ale nešlo to a tak se mi po chvilce z očí začly valit jedna slza za druhou a to už jsem si nebyla jistá tím že je chci zastavit.
Skroušeně jsem seděla na židli a potichu brečela.


Cítíla jsem na sobě pohled Toma a i přez to jsem se na něj nepodívala. Zvedla jsem se ze židle a šla do ložnice. Navlíkla jsem na sebe nějaké oblečení a vlasy si jen tak prohrábla hřebenem. Jen co jsem otevřela dveře mé oči se střetli s těmy Tomovými, ale hned jsem svůj pohled sklopila k podlaze a mlčky šla do chodbičky kde jsem se obula.
"Kam jdeš?" promluví za mnou Tom. Nemám chuť mu něco říct. Přešla mě chuť s ním vůbec mluvit. "Tak kam jdeš?" chytí mě slabě za ruku, ale já se mu vyškubnu a s bouchnutím dveří se ocitnu na chodbě. Utřu si obličej kterej mám mokrej od slz a pomaličku scházím jeden schod po druhým až se ocitnu venku před panelákem.
Sama nevím kam jdu. Vlastně je úplně jedno kam půjdu všude se bude přemýšlet stejně. Napadlo mě jít třeba za Johanem, vše mu říct a doufat že mi jako vždy pomůže, ale je vůbec teď ještě co zachraňovat? Mám ještě vůbec s Tomem nějaký vztah?
Ikdyž teď se Tom jako táta necítí a myslí si že roli otce nezvládne není to pravda! Až uvidí to malé stvoření zamiluju se do něj natolik že už nějaká Elizabeth Klain nebude tolik potřebná k životu jako ten maličký, nebo maličká. Lena si je dobře vědoma že jen pískne a Tom přiběhne a já? Já si budu moc pískat jak budu chtít, ale furt bude přednější to dítě.
Dojdu do parku a sednu si na lavičku která je tak nějak odstrčená od těch ostatních. Já za chvíli taky budu odstrčená takže se budu cejtit jak ta lavička.
Je si Tom vůbec vědom toho že se chtě nechtě mezi námi spousta věcí změní?
Podobnou situaci už jsem jednou zažila a to když si táta vzal Olívii a ta po nějaké době přišla do jiného stavu. Táta dítě nechtěl stejně jako Tom a furt říkal že už nechce bejt znovu tátou že mu stačím já a Olíviiny děti, ale jakmile se to maličké narodilo táta už mě jakoby neviděl a viděl jen to maličké. Vím kolik malé dítě potřebuje péče a taky vím že je dobré když má u sebe jak matku tak otce. Nikdy jsem to dítě nebrala jako sourozence a teď už ani nevím jak Peter(to dítě) vypadá.
Už to vidím. Tom bude Leně vděčnej za to že mu dala dítě, ve kterém se Tom uvidí. Toma znám po týhle stránce až moc dobře. Až začnou zase koncertovat nebo pracovat ve studiu s kým bude radši trávit volnej čas? No já to určitě nebudu!

U Toma.
Mám strach! Elí už je skoro 3 hodiny pryč a ještě se nevrátila. Vím že to pro ní musí bejt těžké, ale měla by chápat to že já za to z části nemůžu. Měl jsem za to že Lena bere prášky jak mi tvrdila a tak jsem s tímhle nepočítal. Měla by taky vědět to že jí miluju a budu ikdyž budu mít dítě s jinou.
Na jednu stranu chci aby už Elí byla doma a já o ní neměl takový strach, ale zase když přijde domů bude mě čekat její reakce tady na to všechno a bojím se, teda vím že ta reakce nebude pozitivní. Ani bych se nedivil kdyby mě vyhodila z bytu. Kam bych šel? Asi k Billovi. Nojo já mu to ještě neřekl.
Popadl jsem telefon a vytočil jeho číslo.
"Ahoj Tome. Co potřebuješ?" ozve se ospale Bill. Asi ještě spal.
"Musím ti něco říct."
"Tak povídej." pobídne mě a tak mu všechno řeknu. Počítal jsem s přednáškou kterou mi udělal a taky s nádávkami že jsem blbec, kretén a tak, ale taky jsem počítal s radou, ale tý jsem se nedočkal.
Asi po další půl hodině se ozve zarachtání klíčů v zámku. Konečně! Zůsatnu sedět na gauči a čekám co bude. Tiché kroky se z chodbičky přesunou do obýváku. Sleduju jak si Elí sedá vedle mě na gauč. Naštěstí už nebrečí.

U mě.
Ticho! To je to co panuje teď v obýváku, ale zároveň i v celým bytu. Rozhodla jsem se že na Toma nebudu křičet a ani mu nebudu nadávat jak jsem původně chtěla. To by nikam nevedlo a hlavně by se tím nic nezměnilo. Musím si ho užívat dokud ho ještě mám.
Mlčky sedíme vedle sebe. Nevím co bych měla říct, jestli bych teda vůbec měla co říct.
Po nekonečném tichu si svou hlavu položím na jeho rameno a Tom mě okamžitě přitáhne blíž k sobě a obejme mě, stejně jako já jeho. Tohodle člověk se nehodlám jen tak vzdát a jen tak ho bez boje dát Leně. Jsem totiž přesvědčená že dítě je její zbraň jak si Toma k sobě připoutat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama