Der Schmetterling.! 2. řada - 14.

23. března 2012 v 16:35 | Ela
U mě.
"Hej Elí vstávej." probudí mě nepříjemný hlas ničitelky Leny.
"Co chceš?" zavrčím a přikryju si hlavu dekou abych na ní nemusela koukat, to že je v pokoji naprostá tma je detail.
"Volal mi Tom. Potřebuje abys pro něj přijela."
"Tak když volal tobě tak asi chce abys pro něj přijela ty né! Kdyby chtěl abych přijela já tak zavolá mě!" snažím se aby nebyl v mém hlase slyšet vstek který mám na maximální úrovni, ale myslím si že mi ta snaha byla prd platná.


"Když já nemám řidičák." řekne a snad si i podupne.
"To už je ale tvůj problém, mě to nezajímá!" řeknu neutrálně a otočím se k ní zády.
"Přece ho tam nemůžeme nechat." vyjede na mě. Bože ta má o něj najednou strach.
"No ty ho tam nechat nemůžeš to je pravda, ale já jo!"
"Si bezcitná." zařve na mě.
"Myslím že to přežiju." opovržení vůči ní mi vážně nechybí.
"Jsi vážně neuvěřitelná kráva!" zařve na mě a s bouchnutím dveří odejde z ložnice, hned se mi líp dejchá když tu není, ale nadávat mi rozhodně nebude. Okamžitě vylezu z postele s dupotem otevřu prudce dveře. Nikde jí tu nevidím, ale asi bude ve svém pokoji. Jen co otevřu dveře naskytne se mi pohled na ní, sedící na posteli s telefonem u ucha. Komu to asi volá?
"Cos to řekla?!" zařvu na ní a ona okamžitě hovor ukončí.
"Že jsi neuvěřitelná kráva! A ještě to trochu poupravím. Jsi vážně neuvěřitelná kráva, která je tak naivní že si myslí že s ní Tom zůstane až do konce života. Omyl! Tom od tebe odejde hned jakmile se to malé narodí, protože ty ho už nebudeš zajímat a po Tomově boku budu stát já s našim miminkem! A ty? Ty budeš sama se zlomeným srdcem, závidějící mé štěstí s mojí rodinou!"
I přez to jak mě její slova zabolela se musím držet a nerozbrečet se jí tady.
"Myslím si že naivní jsi tu ty! Já totiž moc dobře vím že to dítě není Tomovo!"
"A znovu jsme u toho jak jsi naivní. Tom ti nikdy neuvěřil, když jsi mu říkala že tohle dítě.." své ruce přesune na břicho, který má neskutečně obrovský "..není jeho a on? On ti ani jednou neuvěřil."
"To je sice pravda, ale pokud vím tak chce nechat hned po narození províst testy otcoství."
"Prosim tě. To dítě bude tak rostomilé že jakmile ho uvidí zamiluje se do něj takovým způsobem že nebude schopný udělat nic čím by nás stratil."
"Nevím proč furt mluvíš v množném čísle. Tom je s tebou jen kvůli tomu že si myslí že čekáš jeho dítě jinak, nebýt toho děcka tak s tebou není."
"Jenomže to dítě je a ty máš smůlu. Říkám jsi neuvěřitelná, naivní kráva." řekne a to už se neudržím a vrazím jí facku, možná o trochu větší než jsem chtěla.
"Elizabeth!"
"Tome."

U Toma.
Když pro mě nikdo nepřijel, nezbylo mi nic jinýho než se vydat na cestu. Celou cestu jsem si pobrukoval nějakou písničku a myslím že ten čertsví vzduch mi pomohl k částečnému vystřízlivění. Naštěstí.
Po půl hodině jsem se konečně ocitl před panelákem kde bydlím a po dalších 5 minutách se mi dokonce podařilo strčit klíč do zámku a odemknout.
Nastoupil jsem do výtahu a zmáčknul 7 patro. Chvíli trvalo než výtah zastavil, cinknul a otevřel dveře. S malinkým zaškobrtnutím jsem vylez z výtahu a frajersky na první pokus odemnkul dveře od bytu.
Hned jak jsem vešel do bytu slyšel jsem hádku.
To zas bude něco.
Vyzul jsem si boty a pomalu šel za hlasy. Ikdyž jsem byl čím dál blíž nerozuměl jsem ani slovo, jen vím že to vychází z Lenina pokoje a kdo se tam hádá taky vím a ani nad tím nemusím moc přemýšlet. V tomhle bytě bydlej tři lidi a když já jsem ten třetí tak to musí bejt Elí s Lenou.
Jakmile vejdu do dveří Lenina pokoje uvidím co jsem radši vidět neměl.
"Elizabeth!" zařvu na Elí, když vrazí Leně facku takovou, že se divím že to Lena ustála.
"Tome." otočí se na mě se slzami v očích, ale tohle už vážně přehnala.
"Už to přeháníš nemyslíš?!" zařvu na ní a chytnu jí za zápěstí tak silně až zasyčí bolestí.
"Tome pust. To bolí." zaupí ale já jí nepustím, jen trochu povolím stisknutí.
"Proč jsi to udělala?" zavrčím na ní a snažím se nevnímat její slzy tekoucí po jejich tvářích.
"Já-já nechtěla, ale ona mě vyprovokovala." zašeptá a já se podívám na Lenu stojící o kousek dál.
"Je to pravda Leno?" zeptám se.
"Ne. Nic jsem jí neudělala jen jsem jí šla říct že jsi mi volal a ať pro tebe přijede a pak jsem odešla a ona po chvíli vešla ke mě do pokoje a začla na mě křičet a pak mi vrazila facku, ale to už jsi viděl taky." řekne a zakončí to tím že vypukne v obrovský pláč.
"Elí tohle už takhle dál nejde." promluvím po chvíli a podívám se jí do očí.
"Jak to myslíš Tome." zavzlyká.
"Myslím to tak že to už není možný, nemůžeš mlátit matku mého dítěte."
"Ale to dítě není tvoje Tome, sama to řekla." zakřičí Elí a ukáže na Lenu.
"Přestaň!" zařvu na ní až se lekne. "Nedáváš mi na výběr." řeknu, odtáhnu se od ní a odcházím z pokoje. "Leno zbal si věci." řeknu a jdu do ložnice, kde si okamžitě začnu taky balit všechny věci co tu mám a vůbec nevnímám Elí stojící ve dveřích. Rychle naházím většinu věcí do kufrů a i s nimi odcházím z ložnice.
"Neodcházej. Prosím." zašeptá Elí a chytne mě za ruku, já se jí sic nerad ale vytrhnu a jdu k Leně do pokoje jestli už i ta má zbaleno a když zjistím že má odejdeme oba z tohodle bytu a mým autem odjedeme k Leně. Už teď toho šíleně lituju, ale muselo to bejt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama