Der Schmetterling.! 2. řada - 10.

15. března 2012 v 15:21 | Ela
U mě.
O 14 dní později.
"Počkej takže on tě požádal o roku?" vyjekne Johan a dá si ruku před otevřenou pusu. Ano! Konečně jsem se dokopala k tomu, abych po dlouhé pauze zase začla žít jako normální člověk tudíž i chodit do práce, ale po pravdě nic se nezměnilo. Vůbec nic.
"Jo požádal." řeknu a zatočím se na točící kolečkové židli na které právě sedím.


"No ale moc nadšeně to neříkáš. Ukaž prstýnek." přicupitá ke mě Johan, ale když mu ukážu ruce bez jediného prstýnku na prstě zarazí se. "Kde je prstýnek s pořádným briliantem?" položí mi otázku, na kterou ani já neznám odpověď.
"Žádnej není." odpovím zklamaně. "Víš nejde mi o to že nemám žádnej prstýnek, stačil by mi snad i kroužek od klíčů hlavně že by to bylo od něj, ale od tý doby uplynulo 14 dní a on se ani jednou ještě o svatbě nezmínil." povzdechnu si.
"Zlatíčko to bude dobrý."
"Myslíš? Já ne." zakroutím hlavou. "Teda spíš už nedoufám. Už několikrát mi v hlavě blesklo že si mě chce vzít jen kvůli tomu že má výčitky že teď tolik času tráví s Lenou, ale když ještě ten den zůstal semnou, ikdyž mu Lena volala aby přišel bylo mi krásně a takovouhle myšlenku jsem zahnala někam daleko do kouta, ale teď si myslím že je to tak. Tom se doma neukáže jak je den dlouhej kolikrát už ani nepřijde na noc, takže už jen čekám kdy si jednoho dne sbalí všechny věci co u mě má a s tím že jde bydlet k Leně ode mě odejde." při takovýchle slovech se mi do očí nahrnou slzy, ale já se vážně bojím že se něco takového stane, jednoduše se už v Tomovi vůbec nevyznám. Jeden den mě požádá o ruku a druhej den dělá jakoby nic takovýho neudělal.
"Nevím co bych ti mohl na tohle říct, aby tě to nějak utěšilo. Víš v takovéhle situaci jsem nikdy nebyl." povzdychne si Johan a přisedne si ke mě na druhé točící židli.
"Víš myslím že tady na to se snad ani nic říct nedá."
"Nesmíš to vzdávat. Musíš o něj bojovat." chytne mě Johan za ruku a povzbudivě se na mě usměje.
"Boj. Myslím že ten už mám prohranej. Nevím jak by se teď Tom zachoval kdybych mu řekla že jsem i já těhotná."
"A jsi?" vyvalí na mě oči a znovu si dá ruku před otvřenou pusu, která se mu otevřela údivem.
"Ne. Teda nevím. Měla jsem to už včera dostat, ale nic, nedostala jsem to. Ikdyž jeden den to ještě neznamená že jsem těhotná. Může to být jen přihlouplé zpoždění."
"Myšlíš?" podívá se na mě podezřívavě a pak mu zrak spadne na mé ploché břicho.
"Já nemyslím já to vím. Kolikrát se mi už tohle stalo." utvrdím jeho a vlastně i sebe v tom že já vážně těhotná nejsem. Nesmím! Rozhodně né v takovéhle situaci.

O 3 hodiny později.
"Konečně." ulevím si když si v malé chodbičce mého bytu sundám boty na zrovna né malém podpatku. Přijde mi totiž hloupé, abych chodila v keckách když jsem ta módní návrhářka. To bych si nedělala zrovna moc dobrou reklamu a navíc nevydržela bych s Johanem. Ten kecky neboli tenisky vyloženě nesnáší, ikdyž je sám nosí. To nechápu!
Boty na podpadku vyměním za pohodlné chlupeté bačkory a až teď si všimnu že je Tom doma. Podle bot bych to nepoznala má jich víc než já, ale má tu klíčky od auta a s jeho leností kdy ani do krámku tady na sídlišti by nešel pěšky pochybuju že někam šel, teda spíš že je u Leny. On všude jezdí autem, leda že by pro něj přijel Bill.
Šouravým krokem vejdu do obýváku kde bych se jindy cítila skvěle, ale teď rozhodně né.
"Co tu děláš?" vyjeknu na Lenu stojící u jedné z komod na které mám vystavené fotografie ať už s Tomem nebo s někým mě blízkým.
"Ahoj." pozdraví mě s falešným úsměvem.
"O pozdrav nestojím. Ptám se tě co tu děláš?"
"Čekám na Toma." opoví jakoby se nechumelilo, ale já bych na ní teď nejradši poslala nějakou pořádnou sněhovou vánici.
"A to nemůžeš čekat někde jinde?" vyjeknu na ní.
"Promiň, ale Tom trval na tom že mám jít s ním jsem nahoru."
"Tak kde teda je?" nechci se s ní nějak vybavovat, ale musím jinak bych se to nedozvěděla, protože ho tu nikde nevidím.
"Támhle v tom pokoji, telefonuje." řekne u ukáže na dveře od ložnice.
"Aha." řeknu a jdu k dveřím od ložnice. Při cestě se zadívám na Lenino břicho, které je myslím na pátý měsíc až moc velké, asi moc jí. Bože to dítě bude malej otesánek a nebo tam má dvojčata. Cože?! No to né! To by mi ještě tak chybělo. Dvojačata to né, nesmí čekat dvojčata v těch by se Tom viděl ještě víc než v tom jednom dítěti!
"Elí." promluví na mě Lena zrovna když chci stisknout kliku a vejít dovnitř.
"No?" zhnuseně se na ní otočím a ještě víc zhnuseně se na ní podívám. Nesnáším ten její obličej a ještě víc nesnáším ten její pupek, teda spíš to co v něm má.
"Nezlob se na něj. On to nedělá pro mě, ale pro dítě." řekne mile, ale mě to přijde naprosto odporný.
"Hm." jen zabručím a vlezu do ložnice. "Co to děláš?" vyjeknu na Toma, když vidím na posteli ležet cestovní tašku do které si ze skříně přendává oblečení a u toho ještě telefonuje.
"Bille zavolám ti později." řekne a položí telefon na noční stolek. "Víš Elí já no budu teď u Leny, ale mám k tomu dobré vysvětlení." řekne a pomalu se blíží ke mě. "Řekni něco prosím." chytne mě za ruce, ale já s nimy hned ucuknu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama