Something like a dream 4.

20. února 2012 v 17:28 | Mily |  Something like a dream (by Mily)
"Jak dej si pohov?!" vyjel na mě Simon. "Otravují tě tu nějácí cizí trapáci a já si mám dát pohov?"
"Říkám ti, že je znám! Jen se ztrapňuješ, prosímtě nech toho! Promluvíme si potom, jdi nám pro pití,p prosím!" nasměrovala jsem ho k baru. Nejradši bych se propadla hambou do země. Místo toho jsem se otočila na Billa a Toma. "Omlouvám se. Je hrozně žárlivej, ale nemyslí to zle. Radši ten drink necháme na jindy, jo?" omluvně jsem se na ně dívala.
"To nevadí, nechceme ti dělat zbytečný potíže. Doufám, že ti neubližuje." podíval se Bill směrem, kam kluci odešli.
"Ne, to by nikdy neudělal. Ráda jsem vás viděla, ale už musím jít. Vážně se nezlobte." rozloučila jsem se s něma a vydala se za Simonem. Jestli si myslí, že mi bude dělat scény a já to tak nechám, to se šeredně plete.
"Ještě jednou něco takovýho předvedeš a normálně tě na místě nakopu!" vyjela jsem na něj prozměnu já.

"No co, jen jsem tě chránil, tak mi za to hned nenadávej!" bránil se.
"Nejsem tvůj majetek, tak se mnou tak příště laskavě nezacházej! Stačilo se normálně zeptat!"
"Ale zlato, to si o tobě přece nemyslím." byl už zase jak beránek. "Prostě se o tebe bojím, no."
"Jasně, tak já jdu za Beccou. Když budu potřebovat tvou pomoc, tak ti dám vědět." otočilajsem se na podpadku a vyrazila zpátky na parket. Nesnášela jsem hádky ani nic, co se tomu podobalo.
Zbytek večera jsem Billa s Tomem mohla pozorovat jen z dálky. Nechtěla jsem riskovat, že si na ně kluci někde počkají. Byli by toho schopní, nebyli rádi, když se jim někdo nový pohyboval v jejich 'rajónu'. Za to bude muset Bill dostat příště v obchodě slevu. Jestli vůbec po téhle scéně někdy přijde.
Domů jsme odcházeli až skoro ráno. Bill s jeho bratrem už byli dávno pryč, tak tak jsem jim stačila zamávat na rozloučenou. Po pár dalších drincích už mě to ani tolik netrápilo, místo toho jsem se začala bavit a užívala si večer. Nakonec jsem ale byla ráda, když jsem se dostala do své postele a mohla v klidu usnout, i když mi v hlavě z té hlasité hudby doteď dunělo.
Celý víkend jsem strávila tak, jako obvykle. Dlouho jsem spala, odpoledne se sešla se Simonem a večer se zbytkem naší party. Simon se už od pátečního večera uklidnil, za což jsem byla jen ráda. Dokonce se mi i omluvil, to se nestávalo moc běžně, narozdíl od scén, které dělal skoro pravidelně. Byl to jeho způsob vyjadřování lásky, časem jsem si na to zvykla.
V pondělí pro mě bylo opět těžké ráno vstát a jít do práce, i když jsem chodila až na půl desátou. Trochu mi ale napomáhalo to, že jsem doufala, že se zase večer ukáže Bill, i když jsem tomu po tom incidentu moc nadějí nedávala. Naštěstí se ale mé obavy nesplnili a Bill se ukázal dokonce už v pět hodin.
"Páni, co tu děláš tak brzo?" uvítala jsem ho s úsměvem.
"Ani nevím, seděl jsem doma a tak mě napadlo, že se tu ukážu už dřív." oplatil mi úsměv a místo toho, aby udělal svůj obvyklý nákup se postavil za mnou k pokladně a opřel se o pult.
Dnes jsem tu byla s Ninou, byla to už starší paní, pro nás taková 'mamina'. Ta se ale momentálně nacházela někde ve skladě.
"Tak čím ti můžu posloužit?" zeptala jsem se zdvořile.
Bill chvíli dělal, že přemýšlí. "Vlastně jsem si přišel spíš pokecat. Ale aby to nebylo blbý, vezmu si jednu Snickersku." sáhl mezi tyčinky, které byli vedle pokladny.
"To máš štěstí, zrovna dneska ji máš zadarmo." usmála jsem se. "Jako takový malý odškodnění za ten páteční večer. Vážně se ještě jednou omlouvám."
"Ale vždyť se nic nestalo." mávl nad tím rukou. "Ale tvůj dar přijímám." zakřenil se jako malej kluk a začal se cpát. "Víš, stejně bych tě rád viděl i jindy než jen za pokladnou." zadíval se mi do očí, potom se ale podíval jinam. "Teda nechci abys to špatně chápala nebo něco, jen jsi fajn holka a kamarádi se vždycky hodí." nevinně se na mě usmíval.
"Ráda bych tě někdy viděla i mimo práci." přiznala jsem na rovinu. To, že uvnitř mě jsem bojovala sama se sebou jsem mu už nepřiznala. Možná přece jen měl Simon na co žárlit. Ale nemůžu si nechat zblbnout hlavu a pak něčeho litovat. Ne, to neudělám.
"Co takhle zajít někam na jídlo, až skončíš?" navrhl. Bylo na něm vidět, že je rád, že jsem ho neodmítla. Jak bych taky mohla.
"To by šlo. Co třeba pizza, znám nedaleko dobrou pizzérii."
"Jasně, to zní skvěle. V kolik odtud odcházíš?"
"Ve čtvrt na sedm už bych měla být na odchodu." podívala jsem se na hodiny. Ještě mě čekala skoro celá hodina za pokladnou. "Můžeš počkat před hlavním vchodem."
"Fajn, stavím se pro tebe. A prozatím tě nebudu zdržovat v práci." znovu mi věnoval jeden ze svých úsměvů, rozloučil se a odešel. Zůstala jsem tam sama se svýma zmatenýma myšlenkama a prací.
Už před šestou hodinou jsem poprosila Ninu, aby dnes zavřela ona. Potřebovala jsem chvilku času na zkulturnění se, a taky jsem musela zavolat Becce, aby všem, a hlavně Simonovi, vyřídila, že se dnes neukážu. Jí jsem mohla věřit, takže jsem jí řekla, s kým a kam jdu. A aby ani jedna z nás nelhala, ostatním měla vyřídit jen to, že se z časových důvodů dnes nedostavím. I když jsem jí několikrát zdůraznila, že ve skutečnosti o nic nejde, a už vůbec ne o rande, Becca si ze mě utahovala až do chvíle, než jsem položila telefon. Neměla jsem jí to za zlé, znala jsem ji, takže mě to nemohlo rozhodit.
Po telefonátu jsem se jen převlékla, lehce nalíčila a mé dlouhé hnědé vlasy projednou nechala rozpuštěné. Byl už skoro čas jít, takže jsem se s ničím jiným nezdržovala a vyrazila za Billem, který na mě už venku čekal.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku Something like a dream?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama