Something like a dream 2.

9. února 2012 v 16:35 | Mily |  Something like a dream (by Mily)
Bylo skoro půl deváté, když jsem si po několika dnech znovu stoupla před mikrofon a bylo mi dovoleno předvést, co ve mě je. Většinou jsem zpívala osvědčené písničky, které chtěli zdejší štamgasti slyšet, sem tam jsem ale přidala něco nového. Hudba se pouštěla přes přehrávač, takže si to stačilo zařídit.
Po poslední písničce jsem sklidila potlesk a od některých i hlasité hvízdání. Josh mi hned zaplatil, za každé vystoupení mi dal dvacet dolarů, což pro mě bylo dos dobré. Šetřila jsem jako blázen, a tak se mi hodil každý cent navíc.

Když jsem se vrátila k našemu stolu, vysloužila jsem si od všech pochvaly, jako vždycky. "Byla jsi skvělá!" přitáhl si mě k sobě hned Simon a políbil mě. Po chvilce jsem se odtáhla, protože z něj byl hrozně cítit alkohol. Já sama piju jen velmi zřídka, ale když někoho líbáte, nechcete aby chutnal jak stará násoska.
"Co je, kotě?" vzal si to hned osobně.
"Promiň, ale hrozně z tebe táhne to pivo. A už budu muset jít, ráno vstávám do práce."
"Alex to nemyslíš vážně!" mračila se na mě Becca. "Vždyť večer teprve začíná!"
Povzdechla jsem si. "Já vím, jsem unavená. O víkendu si to vynahradíme, jo? Pořádně to rozjedeme." mrkla jsem na ni a pak se podívala po ostatních. "Tak ahoj v pátek. Zítra mě nečekejte protože děláme inventuru." rozloučila jsem se se všema a vyrazila na cestu domů.
Druhý den v práci to nebylo o moc lepší než předešlý den. Lidé přicházeli a zase odcházeli, ale bylo jich pomálu. Z nudy jsme s Danielem poslouchali písničky, a když hráli nějakou dobrou, dělali jsme blbosti a zpívali. Bylo zase skoro před zavíračkou, když se ozvalo otvírání vchodových dveří. Hned jakmile jsem se otočila, poznala jsem ho. Byl to ten samý vysoký kluk, který tu byl včera. A i dnes měl na hlavě kšiltovku a velké tmavé brýle.
"Dobrý večer." pozdravil nás s úsměvem.
"Dobrý večer." oplatila jsem mu a vrátila se za pokladnu. Jen jsem doufala, že neviděl naše úžané taneční kreace, to by asi nebyla moc dobrá reklama.
"Příště už vážně přijdu dřív než budete zavírat." sundal si z očí brýle a já konrčně zahlédla, jaké mé oči, i když přes kšiltovku toho stejně nebylo moc vidět. I tak mě jeho oříškový pohled hned zaujal. Připadalo mi, jao bych ho už někde viděla, ale vůbec jsem si nemohla vzpomenout kde.
"Zavíráme až za deset minut." odpověděl mu se smíchem Daniel. "To je ještě fůra času."
"Pro mě akorát." opověděl mladík směrem k němu a já si ho mohla zatím nerušeně prohlížet. Určitě mu bylo jen něco málo přes dvacet, na tváři měl asi čtyřdenní strniště a jeho oblečení bylo pro tak mladéo kluka docela nezvyklé. Neodrazovalo mě to, právě naopak. Musela jsem si pořád připomínat, že mám Simona. Tenhle kluk byl, dá se říct, jeho pravý opak. Simon chodil pořád oholený, nebyl tak vysoký ani neměl takovou postavu. Byl to takový obyčejný kluk. Ale tenhle určitě nepocházel odtud. Navíc mě hned zaujaly jeho vypracované ruce. Na to jak hubeně vypadal určitě dbal, aby nevypadal jako vyžle.
"Alex?" zaslechla jsem od Daniela svoje jméno a snažila se svoje zírání zamaskovat tím, že jsem začala rovnat věci u pokladny.
"Ptal jsem se, jestli mě tu ještě potřebuješ, nebo už můžu jít začít do toho skladu?" potlačoval smích.
"Jo už můžeš jít, promiň já se jen zamyslela.." mávla jsem rukou, jakože se nic neděje.
"Jasně tak mi pak přijď pomoct." ušklíbl se na mě a zmizel ve dveřích pro zaměstnance.
Ten kluk, co zatím nakupoval zatím přišel za mnou k pokladně. S úsměvem položil košík na pult a já začala dělat svou práci.
"Máte tu otevřeno i o víkendu?" zeptal se po chvíli ticha.
"Ano, ale jen do dvanácti." odpověděla jsem.
"A to tu jste taky vy?"
Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Něco v tom pohledu se mi pokoušelo podlomit kolena, naštěstí jsem se udržela a odpověděla mu jakoby nic. "Ne, o víkendu mám volno."
"Jasně. Chodíte se někam bavit?"
Nebyla jsem si jistá, jestli se mě pokouší sbalit nebo jen navazuje kontakt, ale v duchu se mi zdálo, že ani jedno nebude moc dobrý nápad. Namarkovala jsem mu poslední věc z košíku a znovu se na něj podívala. "Jedenáct padesát tři. A ano, chodíme s kamarády a přítelem do jednoho klubu nedaleko odtud."
Bez jediného mrknutí mi podal dvanáct dolarů a zase nad tím mávnul rukou. "Nebydlíme tu zase tak dlouho a klubů je tu požehnaně, nemáte nějáké tipy kam vyrazit?"
Takže se mě asi nesnažil balit. V tu chvíli jsem pocítila něco jako zklamání, za což bych si měla dát facku. Já vůbec nemám přemýšlet nad tím, jestli se mě někdo pokouší balit nebo ne. Mám přece kluka.
"Posloucháte mě?" zeptal se, když jsem dlouho neodpovídala, protože jsem trpěla jako obvykle vnitřní samomluvou.
"Jasně, jen jsem přemýšlela. Víte já zrovna nechodím do žádných lepších klubů, takže je ani moc neznám. Ale když se projdete tady po okolí, je jich tu vážně spousta."
"Můžu ti tykat? Protože to vykání je fakt hrozný.." zasmál se. "A děkuju teda za tip, někde se tu s bráchou porozhlídneme."
"Jasně, ale jen když tu nebude náš hlavní šéf. Máme to zakázané. Znáš to, k zákazníkům se musíme chovat s úctou. Ráda jsem ti pomohla, přijď zase. A jak se vlastně jmenuješ, když už si tykáme?" šibalsky jsem se usmála.
Chvíli na mě koukal, nechápala jsem proč, ale pak zase nahodil ten svůj neodolatelný úsměv. "Jsem Bill. A přijdu zase to se neboj."
"Alex." podali jsme si ruce. "Tak dobře. Zatím se měj."
"Ty taky, ahoj." vzal si svůj nákup a odešel pryč.
Chvíli jsem jen stála opřená o pult a podepírala si hlavu, kterou se mi honilo tisíce myšlenek. Pak jsem nad tím ale mávla rukou. Přece se nebudu zabývat něčím, co mi vůbec nestojí za to lámat si hlavu. Místo toho jsem radši zavřela obchod a šla Danielovi pomáhat s dnešní velkou kontrolou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku Something like a dream?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama