Happily Forgotten Memories - 17.

29. února 2012 v 15:42 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)

Ani jsem nevěděl, jak se mu to povedlo, ale usnul jsem skroucený na židli s hlavou opřenou o postel. Eričinu ruku jsem nepustil z té své ani na malý okamžik. Otevřel jsem oči a trochu se protáhl. Z mobilu jsem zjistil, že je teprve sedm hodin ráno. Sice jsem se pořádně nevyspal, ale dál se mi spát taky nechtělo. Místo toho se ozval můj hladový žaludek. Nejedl jsem nejmíň dvanáct hodin, což u mě nebylo obvyklý. Jenže teď jsem na jídlo neměl ani chuť. Podíval jsem se na spící Eriku a palcem jí pohladil po ruce. Pořád neotevřela oči, a já na to čekal jako na smilování. Dokud mě nevyhodí, hnu se odtud maximálně na záchod, ale to jen v případě, že tu s ní bude třeba Bill, aby nebyla ani na chvíli sama.

Z mých myšlenek mě vyrušili otevírající se dveře. Otočil jsem hlavu a spatřil v nich doktora se sestřičkou. Oba mě pozdravili a věnovali svou pozornost Erice a přístrojům kolem ní.
"Kdy myslíte, že se probudí?" zeptal jsem se po nějáké době s pohledem na doktorovi.
"Měla těžká zranění na hlavě, tak je dobře, že ještě spí. Ale mohla b se probudit každou chvílí, potom uvidíme podle jejího stavu, jestli ji znovu neuvedeme do umělého spánku, aby se rychleji uzdravila. Jinak by všechno mělo ýt v pořádku." podíval se do papírů.
Byl jsem za jeho slova vděčný. Aspoň o trochu lepší zprávy než doposud.
"Vy jste tu byl celou noc?" podívala se na mě sestřička poté co doktor odešel, ale ona tu zůstala a nadále něco kontrolovala na přístrojích.
"Mm no ano." řekl jsem nevině a sklopil svůj pohled z ní opět na Eriku.
"Vaše přítelkyně?" spadla pohledem na Eriku a opatrně jí začla rovnat přikrývku. Byl jsem jí vděčný že mi nenadávala za noclech v nemocnici, ale tady na to se mě taky zrovna ptát nemusela.
"Ne, jsme kamarádi." zalhla jsem. Nemohl jsem jí přece říct že jsem chtěl Eriku dostat do postele a že ona mě vyloženě nenáviděla. To bych taky mohl z nemocnice vylítnout rychlostí blesku. A kord, kdybych se jí přiznal, že za to všechno můžu já, bylo by možné že vyhazov z nemocnice by byl ještě rychlejší.
"Nechcete uvařit kávu?" otočila se na mě sestra ještě předtím než otevřela dveře a vyšla z pokoje.
"Né děkuju, dyžtak si koupím v automatu na chodbě." nepatrně jsem se na ní usmál a potlačoval nutkání si pořádně zívnout.
"Ale prosim vás, tomu co vyteče z toho automatu se kafe ani nedá řikat. Hned vám jedno přinasu. Na probuzení." řekla a než jsem stačil zase nějaký způsobem zaprotestovat byla už pryč.
Za pár minut se znovu vrátila s hrnkem horké kávy. S vděčností jsem si ho vzal a poděkoval jí, potom zase zmizela a já zůstal s Erikou sám. Káva mě opravdu trochu probrala, na náladě mi ale ani omylem nepřidala.
Bylo něco málo po deváté hodině, když se dveře pokoje znovu otevřeli. Dovnitř vešel Bill spolu se Sarah. "Ahoj, tak jak jí je?" ptal se mě hned Bill.
"Pořád spí, ale doktor říkal, že už je to lepší a mohla by se už brzo probrat. Pak se teprve uvidí..."
"Apoň že tak... donesl jsem ti snídani." podal mi sáček, ve kterém byly čerstvé koblihy z pekárny a k tomu latté.
"Díky, kávu jsem teď vypil a na hlad nemám pomyšlení, možná za chvíli." S nepatrným osměvem jsem položil obě věci na noční stolek.
"Jdi se projít, určitě ses odtud celou dobu ani nehnul." vyhazoval mě Bill z mého místa. Měl pravdu, ale nechtělo se mi se zvedat, i když jsem už potřeboval na záchod. Po chvíli přemlouvání jsem ho ale poslechl, zvedl své ztuhlé tělo a odešel hledat záchody.
Nejnom, že jsem na záchodech vykonal svou potřebu, ale také svůj obličej opláchl studenou vodou, která ještě více pomohla k mému celkovému probuzení.
Snažil jsem se nikde nezdržovat, a tak jsem hned ze záchodů šel k pokoji čílo 15.
Svým příchodem jsem nejspíš Billa a Sarah vyrušil z nějaké debaty. Oba se na mě divně podívali a po pravdě pohledy obou mi byly navýsost nepříjemné.
"Co?" zeptal jsem se a hned Billa vyhodil z "mé" židle, kterou si dovolil přesunout na druhou stranu postele.
"Nic. My jen mysleli že si třeba půjdeš ven zakouřit a pak až teprve přijdeš." vysvětlí mi Bill jejich nechápavé pohledy, ale teď tak nějak nechápu zase já je.
"Jasně já si půjdu vykuřovat, zatímco Erika tady leží." poklepu si na čelo a židli přemístím na stejné místo kam jsem si jí dal já.
Kručení mého žaludku mě přece jenom donutilo k tomu, abych jeden koblih snědl, ale na víc jsem neměl už vážně chuť a myslím, že ani do mého stáhlého žaludku by se toho více nevešlo.
Během několika minut se v pokoji opět objevila sestra na překontrolování přístrojů.
"Děkuju." s malým úsměvem jsem jí podal prázdný hrníček od kafe, který si ode mě s úsměvem převzala a pak zase odešla. Opět jsem zaujal své místo na židli a do své ruky chytil tu Eričinu.
Bill se Sarah už nic neříkali, ale bylo mi jasné, že po sobě hází pohledy, kterými si sdělují, že jsem se nejspíš zbláznil. Bylo mi to ale úplně jedno. Jediné, na čem mi záleželo byla Erika. Zase jsem se jí díval do obličeje a svíral její ruku ve své, když jsem ucítil, jak se její prsty nepatrně pohnuly. Zpozorněl jsem a tím jsem na sebe upozornil Billa se Sarah. Oba teď hleděli zaujatě spolu se mnou na Eriku a čekali jsme, jestli otevře oči, nebo to byl jen tik v ruce. Za celou noc se ale ani jednou nepohnula, takže jsem spíš předpokládal, že každou chvílí otevře oči a nejspíš mě hned na místě zmlátí. Tou sádrou na ruce by to asi hodně bolelo, jen nevím, koho z nás víc.
Po pár dlouhých vteřinách se Erice začali chvět víčka a já věděl, že se vážně probouzí. Bez jediného mrknutí jsem čekal, až otevře oči úplně. Bill se Sarah se přemístili úplně k ní, oba ji chytli druhou ruku, kterou měla v sádře, a všichni jsme společně čekali. Sice nejsem trpělivý člověk, ale teď mi nic jiného nezbývalo, než čekat.
Znovu se jí zachvěla víčka a začala pomalu otevírat oči. Skoro jsem ani nedýchal. Několikrát zamrkala, aby si zvykla na světlo. V místnosti sice byli zatažené žaluzie, ale pro ni to bylo asi pořád málo.
"Eriko..." zašeptala opatrně Sarah. "Jak ti je?"
Erika všek neodpověděla, místo toho těkala svým pohledem po nás, z jednoho na druhého a pořád mlčela.
"Možná bysme měli zavolat doktora.." promluvil Bill po chvíli ticha.
"Zajdu pro něj." nabídla se Sarah.
V tom Erika konečně promluvila. "Kdo jste?" zněla její slova. "Co tu dělám? A kde to vůbec jsem?" zněla vystrašeně.
V tu chvíli jsem myslel, že pořád ještě spím a tohle všechno je jen hnusná noční můra. Čekal jsem cokoliv, ale tohle byla podpásovka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Happily Forgotten Memories?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama