Happily Forgotten Memories - 16.

27. února 2012 v 14:09 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)

Bill chvíli mlčel, nejspíš jen těko věřil mým slovům. Ale nepřeháněl jsem, všechno to byla krutá pravda. "Tome..." najednou taky nebyl schopný mluvit, tak bylo chvíli jen ticho. "Jak jí je? V jaké jste nemocnici?"
Řekl jsem mu, kde jsme, i jen to mi dělalo problém. "Já nevím, jak jí je. Čekám." dodal jsem po chvíli dalšího ticha. V očích mě pálili slzy, už zase. Nedokázal jsem to překousnout.
"Hned tam budeme." odpověděl Bill a poté zavěsil telefon.

Zůstal jsem sám, lidi, kteří procházeli kolem mě, mě nezajímali. Ani jsem je nevnímal. Jediné, na co jsem čekal bylo, až se konečně dozvím, co je s Erikou. Hlavně jsem potřeboval vědět, že bude žít. Čas se pro mě stal pojmem, který teď neexistoval, takže jsem ani nevěděl, jak dlouho trvalo Billovi, než se sem dostal. Společně s ním přišla Sarah, znal jsem jí jen od vidění a z Billova vyprávění. Tohle nebyla moc šťastná chvíle na seznamování, ale s tím si teď nikdo nelímal hlavu.
"Už něco víš? Co se stalo?" přiběhli oba ke mě a Bill se hned vyptával. Oba vypadali ustaraně a vyděšeně, ale vsadil bych se, že vypadám stokrát hůř než oni dva dohromady.
Jen jsem zakroutil hlavou a sklopil oči dolů. Zlstal jsem koukat na moje ruce, na kterých byla zaschlá krev. "Nic nevím. Já.. ona přede mnou utíkala.. a srazilo jí auto." můj hlas zněl, jakoby ani nebyl můj. Patřil někomu úplně cizímu.
"Tome.." promluvil do ticha Bill a sedl se vedle mě na lavičku.
"Je to jen moje vina, kdybych jí nechal na pokoji, mohla si v klidu teď sedět doma. Chápeš to? Je to jen a jen moje vina!" podíval jsem se zničeně na něj a nechal první slzu vylézt z mého oka.
"Tome takhle nesmíš mluvit." začal mě utěšovat Bill, ale asi si ani neuvědomoval jaký tady mele kraviny.
"Sakra ty jsi u toho nebyl! To auto mi jí srazilo před očima, její zakrvácenej obličej jsem držel v rukách a modlil se aby tam na místě neumřela! Tak mi sakra neříkej že takhle nesmím mluvit!" zařval jsem na něj tak až to donutilo jednu ze sester vylíst ze sesterny a podívat se, co se tu děje, ale když nás spatřila s utěšujícím pohledem opět zašla zpátky.
Dál už nikdo nic neříkal. Radši! Všichni tři jsme tam seděli zdrceně na lavičce a čekali až nám někdo něco přijde říct.
Čas utíkal, lidi chodili sem a tam a my pořád ještě nic nevěděli. Strach a nejistotu jsem měl na tý nejvyšší míře.
"Vy jste ten muž který přijel s tou slečnou?" přišla ke mě mladá sestřička a při slovech "s tou slečnou" ukázala na bílé dveře přede mnou. Nebyl jsem schopen žádného slova a tak jsem jí to jen odkýval a s hrůzou čekla co bude dál. "Dobře. Byl by jste tak laskav a poskytl nám o té slečně nějaké informace?" znovu jsem jen přikývl na souhlas. "Dobrá tedy, tak tady nám prosím vyplňte formulář, hlavně jméno a přijmení, bydliště a věk. My už si pak zjistíme to ostatní." strčila mi do rukou nějaké desky s papíry a tužku.
Ruce se mi tak třásly že jsem pomalu nebyl schopný ani tužku udržet v ruce a proto jsem formulář předal Billovi a doufal že ten to bez jakýhkoliv otázek za mě vyplní.
Bill na tom sice byl jen o trošku líp než já, ale zvládl formulář vyplnit bez jediného slova, zatímco já jsem pořád zíral na bílé dveře. Jen letmo jsem očima zabloudil k hodinám, které byli pověšené na steně na konci chodby. Bylo už skoro deset večer a my pořád nic nevíme. Už jsem si myslel, že se z toho všeho zblázním, když se bílé dveře končečně otevřeli a jeden z doktorů vyšel ven.
"Vy jste všichni z její rodiny?" zeptal se a přejel po nás všech očima.
"Ne." odpověděl mu Bill. "Jsme její přátelé, rodinu má v Berlíně. Jak jí je?" snažil se znít klidně, ale moc mu to nešlo.
"Dobře. Je mimo ohrožení života, už jsme ji převezli na pokoj, ale je pořád v bezvědomí. Má vážně poraněnou hlavu, otřes mozku, naražená žebra a zlomenou ruku, ale z nejhoršího je venku. Naštěstí jsme nezjistili žádné vnitřní krvácení a byla včas ošetřena."
Neuvěřitelně se mi ulevilo. Sice byla pořád v bezvědomí a zraněná, ale bude žít. Už jsem se opravdu nemohl dočkat, až otevře oči, vynadá mi a pošle mě do háje. A já jí teď už rozhodně poslechnu. Do té doby se od ní ale nehnu ani na krok. "Můžeme za ní?" našel jsem konečně zase svůj hlas.
"Měla by být v klidu, takže jedině, když tam budete absolutně zticha. Je na pokoji číslo patnáct." řekl doktor, potom si vzal od Billa formulář a odkráčel s ním do sesterny. Všichni jsme se jako na povel zvedli a šli hledat pokoj Eriky.
Naštěstí byl pokoj hned za rohem. Snažil jsem se dobře zapamatovat cestu, protože teď tu budu stálým návštěvníkem, tak abych nebloudil.
Když se ocitneme před dveřmi na kterých je číslice 15. bylo mi nějak "ouha". Se srdcem až v krku jsem pomalu zmáčkl kliku a snažil se dveře otevřít co nejpotišeji.
V pokoji bylo nepříjemné šero. Jediným zdrojem světla byla malá lampička u lůžka, na kterém ležela Erika. Všechno to pípání strojů a nepříjemný nemocničný zápach dával také za své.
Opatrně jsem si položil židli vedle postele a se zdrceným pohledem si prohlížel Eričin bledý obličej, na kterém bylo možno místy vidět náznak modřin.
Bill se Sarah ještě nejspíš nenašli odvahu jít k Erice blíže. Pořád stáli značný kus od postele a ve zájemném objetí jí pozorovali.
Bylo opravdu těžké jí pozorovat. Mé výčitky svědomí mi furt prolítávali hlavou jako splašené. Bál jsem se že se tohoto pocitu už nikdy nezbavím a vlastně taky proč? Proč bych se ho měl zbavit? Já za to mohu, jenom já!
Znovu jsem se podíval do jejího bledého obličeje. Kdyby to šlo, nejradši bych si to s ní vyměnil. Udělal bych všechno, jen aby byla zdravá a šťastná. Měl jsem co dělat, abych si sám nepraštil za to, jakej jsem byl blbec. Nemuselo se jí nic stát, kdybych jí dal pokoj, jak mi tolikrát nejen řekla, ale i náležitě vyjádřila svou fyzicou silou.
"Tome.." oslovil mě tiše Bill. "Možná bysme ji měli nechat odpočívat a přijít až zítra, to už jí bude určitě líp..."
"Tak jděte, já tu zůstávám. Nehnu se odtud." ani jsem se na ně neotočil. Byl jsem pevně rohodnutý a nikdo nemohl můj názor změnit.
"Jsi si jistý? Tak dobře, kdyby něco, zavolej mi." tentokrát si nechal svoje přesvědčování pro sebe, byl jsem mu za to vděčný. Za jiných okolností by mi řekl milion důvodů, proč mám udělat opak toho, co sám chci. Jen jsem němě přikývl a pak už jen slyšel jak se za nimi zaklapli dveře. Opatrně jsem chytl Eriku za ruku a pozoroval ji.
Čas ubíhal, a ani jsem nebyl schopen určit, jestli pomalu nebo rychle. Pořád jsem seděl na židli a v rukách svíral Eričinu ruku. V duchu jsem si už několikrát představoval, jak právě teď otevře oči, svou ruku vytrhne z té mojí a začne na mě řvát z plných plic a k tomu mě znovu nakope do rozkroku! I takovou bolest jsem byl právě teď schopný snést, i když ta bolest, která byla uvnitř mě byla nepřekonatelná. Bolest, kterou mi způsobovaly výčitky svědomí nešla, a myslím že i nikdy nepůjde jen tak překonat a zahodit někam do kouta.
Už několikrát se mi Bill snažil dovolat, ale marně! Ani jednou jsem mu to nezvedl. Bál jsem se že jakmile se od Eriky byť jen na malinkatý kousíček hnu, něco se stane. A tak jsem mu smskou vysvětlil mou situaci a podle toho že už nevolá jí nejspíše pochopil.
Po nějaké době mě z té židle začal bolet zadek, zrovna dvakrát totiž pohodlná nebyla a tak jsem se rozhodl že si sem od Billa nechám snad dovíst nějaké křeslo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Happily Forgotten Memories?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama