Happily Forgotten Memories - 15.

25. února 2012 v 13:08 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)

Nakonec jsem se v práci zdržela o dost dýl, než normálně. Venku už byla tma, když jsem opouštěla kancelář. V celé budově jsem potkala jen dva lidi, z čehož byla jedna uklízečka. Když jsem vyšla ven, pořád se snášel z nebe sníh a na zemi byla už tenká sněhová pokrývka. Jestli to tak bude pokračovat dál, za pár dní bude sněhu, jako by už byl prosinec.

Nasedla jsem do auta a pustila topení, protože venku byl nepříjemný mráz, který mě i na tak krátkou vzdálenost pálil do tváří. Byla jsem ráda, když se mi hned podařilo nastartovat, bála jsem se, aby s tím moje autíčko nemělo problémy, když se tak změnilo počasí, protože už nebylo nejmladší. Naštěstí to zvládlo na výbornou a já mohla vyrazit na cestu domů. Zrovna když jsem zaparkovala v garáži, než se zavřeli vrata, zahlédla jsem, že Bill právě vyšel z domu. Rychle jsem vyběhla ven, rozhlédla se a přeběhla silnici, abych ho mohla jít pozdravit. Taky jsem chtěla vidět jeho rozzářenou tvář. Bylo mi jasné, že jde za Sarah.
"Ahoj Bille!" zamávala jsem na něj už z dálky. "Nepřišel jsi mě zabít a podle dnešního rozhovoru se Sarah si myslím, že si od tebe zasloužím pořádně velkou čokoládu." usmívám se na něj.
"Eri, ahoj." zubí se na mě. "Já už myslel, že řekneš, že ti dlužím pořádně velkou pusu." zasmál se. "A hned zítra se za tebou stavím s velikou čokoládou, ale teď už vážně musím jít, protože už tak jdu pozdě." snaží se mě hned zbavit, ale nemám mu to za zlé.
"Jasně, pusu chci k tomu taky." taky se směju. "Zítra ve čtyři tě čekám, ani o minutu dýl, a pozdravuj Sarah!" rozloučím se s ním a nechám ho běžet. Ještě chvíli jen tak stojím a koukám se na jeho vzdalující se záda. Jsem šťastná, jako bych to, co vzniká mezi ním a Sarah prožívala taky. Ale jen do té doby, než se za mými zády ozve Tomův hlas.
"Koho pak to tu máme?" opět ten jeho milý, ale pro mě tak nepříjemný hlas, který mě přivádí k nutkání mu při nejmenším plivnout do obličeje.
Rozhodnu se, že jeho slova jakoby přeslechnu a dále pokračuji v chůzi. Nejspíše mu bylo jasné že se takhle zachovám, stejně tak jako mě bylo jasné že on to opět jen tak nevzdá.
"Ale no tak Eri počkej na mě! Prosím!" kdyby jen tušil, jak mi je jeho prosení ukradený, úplně stejně tak jako mi je ukradenej on sám.
Stále pokračuji v chůzi a ani při nejmenším nemám v plánu se zastavovat. Najednou, ale uslyším dupot, který se přibližuje mým směrem. To už mě tedy přinutí k otočení a když spatřím utíkajícího Toma, který už je nadosah u mě, začnu utíkat taky čímž se mu začnu opět oddalovat. Jenomže to by nebyl Tom kdyby to jen tak vzdal a proto pokračoval v běhu pořád za mnou. Celé tohle tady mi bylo neuvěřitelně nepříjemné!
Když už mi byl můj dům nadohled, rozhodla jsem se přeběhnout přes silnici a tím Toma snad i setřást. Bez dalšího zdržování jsem se rozeběhla do silnice a nějak zapoměla na slova maminky "Než přejdeš přez silnici vždy se rozhlídni." ta slova, které mi vždycky tak kladla na srdce.
"Eri pozor! Nevbíhej tam! Eri!" zaslechla jsem opět Tomův hlas, který byl tentokrát značně jiný. Vážný, starostlivý a k tomu všemu nepopsatelný. Chtěla jsem se na něj otočit, ale mou pozornost zaujalo blížící se prudké světlo, které mě v okamžiku oslepilo.
"Eri!" znovu jsem zaslechla své jméno, linoucí se z Tomových úst.
Chtěla jsem utýct, ale nemohla! Mé nohy byly najednou přimrzlé k silnici. Blížící se světlo v tu ránu vystřídala tma, prudký náraz a pak...
Tom.
"Eri!" zakřičel jsem jak nejvíc jsem mohl. Varoval jsem jí, ale už bylo pozdě.
"Eri néé!" zařval jsem do ohlušující rány a rozeběhl se k ní. Ležela na zemi, nejevila známky života. Všude byla krev. První bílý sníh byl v teď přebarven na rudou barvu.
"Zavolám záchranku." promluvil v šoku řidič z auta, ale tyhle slova jakoby okolo mě jen proletěla.
Uchopil jsem její obličej do dlaní a sklonil se nad ní! Po mých rukou začla stékat krev a v kapkách poté dopadal na zem. "Je to moje vina, jen moje!" pošeptal jsem a dál se skláněl nad jejím tělem. V očích mě pálily slzy a já měl pocit že pokud je nevypustím ven, udělám chybu. Měl jsem pocit že jakmile je udusím v sobě, dám najevo že toho, co se stalo nelituju! Já ale litoval a trpěl jak nejvíce mohl.
"Eri." pošeptal jsem do ticha, které přerušovalo jen zvuk sirény, tudíž blížící se záchranky.
V dalších chvílích probíhalo všechno před mýma očima až moc rychle. Někdo mě doslova odtáhl od Eričinýho těla, ke kterému se teď skláněli dva doktoři a během dalších několika vteřin už ji nakládali do sanitky a napojovali na různé přístroje. Mě někdo pomohl dovnitř do sanitky za ní a ptal se mě, jestli jsem v pořádku. Jenom jsem němě přikývl. Na rukou jsem měl krev, ale nebyla moje. Jeden doktor, který tu byl teď s námi se věnoval Erice. Auto se rozjelo, a já nemohl spustit oči z jejího zakrváceného obličeje. Sice její krvácení už zastavili, ale pořád to vypadalo stejně hrozně. Ležela tu jak hadrová panenka, byla v bezvědomí a byla to jen a jen moje vina. Na nic jiného jsem teď nedokázal myslet, jen na to, že Eriku kvůli mě srazilo auto. Kvůli mě a mé neodbytnosti. Kdybych ji poslechl a netrval si pořád na svém, nemuselo se nic stát. Měl jsem jí nechat na pokoji už dávno a teď by byla v pořádku.
Ani jsem nepotřehl, jak dlouho jsme jeli, a už jsme zastavovali před nemocnicí. Ani na chvíli jsem se od Eriky nechtěl hnout, věděl jsem, že pořád žije, ale jen při myšlence na to, že by mohla umřít na nějáké vnitřní krvácení jsem měl co dělat, abych se nepozvracel.
"Pane, počkejte tady, za chvíli se vám bude někdo věnovat a řekneme vám víc. Nejdřív jí musíme udělat vyšetření." donutila mě nějáká starší sestra posadit se na volnou sedačku na chodbě před dveřmi, v kterých zmizeli doktoři i s Erikou. "Donesu vám něco na uklidnění, jen si sedněte. Musíte nám pak poskytnout nějáké informace." dodala.
Jako snadno ovladatelná loutka jsem se posadil a přikývl s očima zabodnutýma do velkých bílých dveří. Třesoucíma rukama jsem z kapsy vytáhl telefon a vytočil Billovo číslo.
"Ahoj Tome." ozval se po chvíli veselý hlas Billa a z dálky smích nejspíš tý jeho Sarah v mém telefonu.
"Bille.." byto to jediné co jsem ze sebe byl schopný dostat. V krku se mi usadil obrovský knedlík a já nebyl schopen s ním něco udělat.
"Náte vemte si ten prášek, udělá se vám líp." přijde ke mě sestra a podá mi nějaký prášek se sklenicí vody. Odložím tedy telefon vedle sebe a do pusy si vložím prášek, který poté zapiju vodou. Nebyl jsem schopný ani poděkovat. Furt jsem doufal že z bílejch dveří, které jsou naproti mě vyleze Erika, úplně zdravá a fit a s tím největším elánem na mě začne řvát. Jaký jsem debil a všechno možný.
"Tome! Haló jsi tam?!" ozve se z mého telefonu slabí hlas patřící Billovi, který mě přinutí se opět vrátit do kruté reality.
Znovu si telefon přiložím k uchu a díky prášku, který už nejspíš začal působit jsem byl nějak více schopný jednat s okolím.
"Jo jsem tu." zakuňkal jsem do telefonu, ale to hlavní jsem pořád ještě nebyl schopný vyslovit.
"Tome co se děje? Kde jsi?" Billův hlas už nezněl tak vesele jako když se ohlásil do telefonu, teď byl neklidný, poznal jsem to.
"Víš Bille..." odmlčel jsem se a v duchu se nutil k tomu že už konečně Billovi musim říct tu hroznou věc "...Eriku srazilo auto, chápeš! Kvůli mě!" zakřičel jsem do telefonu a znovu se vrátil do stavu v kterým jsem sem do nemocnice dorazil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Happily Forgotten Memories?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama