Happily Forgotten Memories - 13.

21. února 2012 v 16:34 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)

Bylo mi jasné, že Bill neví kde Sarah bydlí, ale čím jsme jeli dýl tím byl bledější. Když jsem zaparkovala auto před panelákem ve kterém má Sarah byt až v tom úplně posledním patře, otočila jsem se na Billa a se škodolibým úsměvem jsem na něj promluvila.
"Tak vystupovat. Sarah bydlí až v sedmém patře a výtah nefunguje. To než vyšlapeš po schodech tak si stihneš připravit řeč." řeknu a začnu ho nenápadně z auta vystrkávat. Když říkám nenápadně tak to myslím tak že já vylezu z auta jako první, obejdu ho, otevřu dveře u spolujezdce a násilím Billa tahám ven.
"No ták. Nedělej divadlo a pojď." snažím se ho z auta dostat po dohodě, protože násilím to jaksi nešlo.

"Ne-e." zakroutil hlavou Bill a dveře u spolujezdce mi zavřel přímo před nosem, div mi do nich nepřiskřípl ruku.
"Billouši." zařvala jsem na něj a bouchla do okýnka. Bill ale dělal že mě neslyší a aby si pořádně prosadil svou, skřížil si ruce na hrudi.
"Dostaneš lízátko." řekla jsem první kravinu, která mě napadla a v zápětí se začla smát, což jsem ale dělat neměla, protože mě Bill nejmíň 10x zabil pohledem.
Obešla jsem auto a sedla zpátky dovnitř. Znovu jsem se rozhodla jít na něj taktikou rozumné rady. "Podívej, Sarah se ti líbí a ty jí taky. A fajn, nemusíš jí hned ve dveřích líbat, protože to bys nebyl ty. Vezmi to ale takhle - když za ní sám jako první zajdeš, bude vážně ráda a určitě si u ní šplhneš, zvlášť, když nebudeš připomínat tu vaší vášnivou a naprosto odzbrojující líbačku." zaculila jsem se na něj. "Jsi přece dospělej chlap, tak nebuď jak malej Jarda a padej z toho auta. Jé a ještě počkej, mám bezva nápad!" nenechala jsem ho ani nic říct a znovu jsem vystoupila z auta. Tentokrát jsem zamířila ke kufru a skoro jsem do něj musela zalézt celé, když jsem z toho jeho nejvzdálenějšího místa tahala čokoládu, která mi tam po nákupech zapadla a nechtěla se mi lovit. Teď se mi ale hodila, sedla jsem si zpátky na místo řidiče a dala ji Billovi. "To jí dej, bude určitě ráda." usmála jsem se, tentokrát povzbudivě a čekala, jestli se konečně chytne. Ještě chvíli mě skepticky pozoroval, než povolil.
"Fajn, ale je ti jasný, že to máš na svědomí?" ukázal na mě prstem.
"Ano, mám to plně na svědomí, ještě mi poděkuješ. Až budeš potřebovat odvoz, prozvoň mě." Odsouhlasil mi to a konečně opustil místo spolujezdce. Ještě jsem mu popřála hodně štěstí a pak sledovala, jak zachází do paneláku. Pak mě napadlo, že bych si mohla konečně zapnout mobil. Vylovila jsem ho z kapsy a zapnula ho. Vyskočilo na mě dvacet pět nepřečtených zpráv. Málem jsem telefon prohodila ven a ještě ho přejela autem. Pan Kaulitz starší mě právě opravdu děsně nasral, jakože skoro nikdy nemluvím sprostě!
Šlápla jsem na plyn a jela nejrychleji jak to bylo povoleno. Takže 50. No není to žádná super rychlost Batmana, ale nenechám se chytit policajtama, nebo ještě horší někoho srazit. Když jsem dojela k sobě do ulice, neměla jsem ale namířeno domů. Popojela jsem ještě několik metrů a zastavila před domem Billa a Toma.
Ještě furt jsem byla nasraná, Tomovo bombardování smskama mi právě teď akorát tak přerostlo přez hlavu a já měla v plánu mu pořádně vynadat. Snad ještě víc než tenkrát v klubu.
Vylezla jsem z auta a naštvaně práskla dveřma. Tak jestli tohle neslyšela celá ulice tak fakt nevim. Nasupeně jsem vydupala těch pár schůdků co mají před domem a zmáčkla zvonek. Pro jistotu jsem na něm prst držela takový dobrý dvě minuty, to kdyby mě náhodou Tom neslyšel.
Jak se ale zdálo asi Tom nebyl doma. Jenomže to bych nebyla já! Já, která se nikdy jen tak nevzdává. A tak jsem prstem znovu zmáčkla zvonek a k tomu ještě přidala bušení na dveře. Tohle by nepřeslechl ani hluchej natož Tom, kterej má uši úplně všude.
Už jsem to chtěla vzdát, nasednout zpátky do auta, odjed domů a čekat na Billovo prozvonění, ale najednou se domovní dveře otevřeli a v nich stál polonahej Tom. Měl na sobě kalhoty a tričko držel v ruce, snad jsem ho z něčeho (sexu) nevyrušila to bych vážně nerada. Jó jasně ironie na tý nejvyšší úrovni.
"Jé ahoj Eri." okamžitě nasadil ten jeho úsměv z kterýho se ve mě vařila krev a oblíkl si tričko.
"Nazdar." nasadila jsem už od začátku nepříjemnej hlas, kterej jsem měla v plánu ještě víc znepříjemnit.
"Ale, copak?" usmíval se jakoby nic, čímž mě vytáčel ještě víc. "Konečně už ses přestala zlobit?" dělal, jako kdybych nevypadala na to, že se ho chystám zabít.
"To seš fakt takovej idiot, nebo ti to mám vytetovat mou botou na prdel?" neudržela jsem se.
"Hmm, mám si sundat kalhoty?" zasmál se. "To bych klidně bral, ale musela by sis je sundat i ty." vtipkoval.
"Já ti to tvoje ego vymlátím z palice, jestli se okamžitě nepřestaneš chovat jak kretén!" vyjela jsem na něj. Rozčiloval mě čím dál víc a vůbec mu to nevadilo. Jenže já si nenechám nic líbit. Já trpím psychicky, on bude trpět fyzicky...
"Eri, no tak nezačínej zas. A pojď dál jestli chceš, probereme to vevnitř, je tu trochu zima." uhnul mi ze dveří. Já na nic nečekala a vešla dál, ale jen proto, abych se dostala až k němu a ulevila si tím, že se moje koleno náhle ocitne v jeho rozkroku, a to asi ne zrovna moc příjemným způsobem, protože Tom se posadí na zem, opře se zády o zeď skučí jako malá holka.
Opravdu mi v tuhle chvíli bylo úžasně,a dokonce jsem se usmívala. "Laskavě me přestaň otravovat, nebo tě příště vážně nakopnu, ne jen 'polechtám'!" s těmito slovy jsem se se vztyčenou hlavou otočila a odkráčela do svého auta, které jsem přeparkovala o pár domů dál a spokojeně odešla domů. Ani jsem se neohlížela, jestli tam pořád sedí nebo už se sebral.
Po zbytek dne jsem se rozhodla, že to zakotvím u televize. Měla jsem sice nutkání někam vyrazit, ale samotné se mi nechtělo.
Asi tak po hodině sledování nudného programu v televizi se mi začli klížit oči. Zrovna když už jsem upadal do říše snů, někdo zazvonil. Chvíli jsem se rozhodovala jestli radši nebudu dělat že nejsem doma, ale nakonec mě přemohla zvědavost kdo se to na mě jde podívat.
Loudavým krokek jsem došla ke dveřím a k tomu se sažila nějak probrat, ale to, teda spíše ten kdo stál za dveřmi mě dokonale probral tak, že už nejspíš nikdy v životě neusnu.
Za dveřmi totiž stál Tom, ale tentokrát neměla ten jeho milej až přiblblej úsměv a v obličeji výraz casanovi. Tentokrát ne! Teď vypadal dost naštvaně. Okamžitě mi docvaklo, kdo je důvodem jeho rozčílení a tak jsem chtěla dveře zase zavřít, tak rychle jak jen to bylo možné, ale Tom mezi futra a dveře strčil nohu a tudíž už ode mě nebyl nejen nakopnutej do rozkroku, ale také přibouchnutej ve dveřích.
Mohlo mi dojít že se jen tak nezastaví, což se také potvrdilo když dveře prudce rozrazil, vešel dovnitř a mě nezbylo nic jinýho než se modlit za to, ať mě tu na místě nepodřízne, nebo co já vím.
"Ty ses asi úplně zbláznila!" zařval na mě a k tomu mu jako efekt posloužilo prásknutí dveří.
"Já? Kdes to vzal prosim tě." mávla jsem rukou, jako by se úplně pomátl a dělala klidnou, ale ve skutečnosti jsem z něj měla poněkud strach.
"Tentokrát jsi to už vážně přehnala! Jó když jsi na mě řvala tak jsem to ještě bral, vy ženský jste takový náladový, tak jsem si myslel že u tebe převažuje blbá nálada, ale tentokrát jsi to už přehnala! Nikdy! Upozorňuju nikdy mě už nekopej ty víš kam! Za prví to šíleně bolí a za druhý by se ti to nemuselo vyplatit." tentokrát to byl Tom kdo se tu rozčiloval a poučoval toho druhýho co nemá v žádným případě dělat, ale já si pořád snažila zachovat výraz alá jdi víš kam! a seš mi naprosto ukradenej!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama