Happily Forgotten Memories - 10.

4. února 2012 v 12:10 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)
Společně jsme došli do klubu, kde už to žilo a muzika hrála naplno. Klub byl nedaleko od mého domu, proto jsme šli pěšky, a navíc jsme si ještě stihli pokecat. Nebo vlastně Bill se Sarah si stihli pokecat, já spíš jen přikyvovala. Sice jsem si připadala méněcenná, ale rozhodně jsem se na ně nezlobila. Byli to jediní moji dva kamarádi tady a byla jsem ráda, že si spolu rozumí, navíc by bylo vážně super, kdyby si spolu začali. Oba mají podobné povahy, zájmy a oba věří na pravou lásku. Jak romantické...
"Eri, ty nás vůbec neposloucháš." šťouchl do mě Bill. Měl pravdu, byla jsem v tu chvíli duchem mimo.

"Jo, nějak jsem se zamyslela, co jte říkali?" přiznala jsem se.
"Že tě mohlo napadnout, abych sebou vzal nějákýho kámoše, abysme byli čtyři." odpověděl Bill.
"No jo, ale to mohlo napadnout i tebe, zlato." zakřenila jsem se na něj. "Tak to nesváděj na mě. Ale na tom přece nesejde, mě se to takhle líbí." mávla jsem nad tím rukou. Už před vchodem bylo vidět, že tu bude určitě spousta lidí.
Když jsme vešli do klubu, všechny moje představy se naplnily. Lidí tu bylo docela dost a hned jakmile jsme vešli, hráli mou oblíbenou písničku. Zašli jsme do jednoho boxu, kterej byl tak akorát pro tři.
"Holky zvu vás na nějaké pití." zevelí Bill a než stačím něco říct už si to žene k baru. Po chvilce se vrátí s třema drinkama. "Tak na co?" zeptá se Bill a pozvedne sklenku nahoru. Hned to po něm se Sarah zopakujeme a obě přemýšlíme na co by jsme si tedy mohli připít.
"A co takhle na nás a na vyvedený dnešní večer." navrhnu a oba mi to kývnutím odsouhlasí.
"Tak na nás a na dnešní vyvedený večer." řekne Bill a nakonec si přiťukneme.
Když se toho neznámého drinku napiju, mé chuťové buňky na jazyku si mohou poskakovat. Snad nic tak dobrýho jsem ještě nepila.
"Teda Bille co to je?" hned jsem začla vyzvídat.
"Copak chutná?" optal se s úsměvem a mě nezbylo nic jiného než přikývnout.
"Tak co nepůjdeme si zatancovat?" navrhne Sarah a hned chytá Billa za ruku a vede ho na parket. Oba je pozoruju s úsměvem na rtech, ale když pohledem od nich trochu uhnu spatřím mou noční můru.
"No co ten tady dělá?" řeknu si sama pro sebe a hned se zvednu. Jdu na parket a doufám že tam splynu s davem a Tom si mě nevšimne.
Vetřu se k Billovi a Sarah a snažím se udržet pořád mezi lidmi. To přece nemůže být pravda, aby se ten mamlas objevil jen tak náhodou zrovna tady. Dnešek mám v plánu si naplno užít a ne se zabývat někým, kdo mě totáln nezajímá.
"Stalo se něco?" zeptá se Bill, když si všimne, jak se tvářím. Určitě na mě není moc příjemný pohled, ale není se čemu divit.
"Je tu tvůj úchylný bratr. Mám po náladě." odpovím.
"To přece nic neznamená." usměje se na mě Sarah. "Nevšímej si ho, totálně ho ignoruj. Jsi tu s náma, tak se bav." Chytne mě za ruku a zatočí se mnou. V ten moment začne hrát další písnička, kterou mám ráda. Tenhle klub je fakt bezvadnej. Všichni kolem mě se kroutí do rytmu, a tak se snažím zapomenout na toho blbečka, který mě chce dostat do hrobu, nebo co.
Bill má o něco menší výdrž než já se Sarah, proto se po několika psíničkách ztratí, aby si mohl odpočnout a donést nám další drinky. Zase jsem se dostala do nálady, ale možná to bylo taky tím alkoholem.
"Už mě nějak bolej nohy." zakřičí mi Sarah do ucha, ale přez tu hlasitou hudbu to sotva slyším. Jen přikývnu a společně jdeme k našemu boxu.
Celou cestu se ještě na všechny usmívám, ale jen co dojdem k boxu a já vidím Billovu společnost úsměv mi hned zmizí a moje dobrá nálada je minulostí.
Než si mě Tom i Bill stačili všimnout otočila jsem svůj směr chůze a chtěla jít zase na parket a ztratit se v davu, ale Sarah mě chytla za ruku a otočila zpátky směr Bill a mamlas. Tentokrát si nás už ale oba všimli. K mé smůle!
"Ahoj Eri." pozdravil mě Tom a kvůli tomu že si Sarah sedla vedle Billa já si musela sednout k Tomovi.
Hodila jsem na něj úšklebek, ale o pozdravu si Tom mohl nechat jen zdát.
"Říkám, ahoj Eri." znovu zopakoval a k tomu se ke mě o něco přiblížil.
"Já tě slyšela, jen tě ignoruju." řekla jsem mu jednoduše.
"Tebe to zlobení se pořád ještě nepřešlo?" usmíval se. "Pojď, zvu tě na panáka, napijem se na to, abysme byli kamarádi." mluvil, jakoby se nic nedělo. Ale dělo se toho hodně, hlavně uvnitř mě.
Vší silou jsem se držela, abych mu na místě jednu nevrazila. Ještě jsem nepotkala takovýho člověka, kterej nebyl schopnej pochopit, co to znamená, aby mi dal pokoj. "Nikam s tebou nejdu. Podívej, co tu je holek, jdi se kamarádit s nima. Já na tebe vážně nemám čas ani náladu." věnovala jsem mu jeden jediný pohled, zato jsem do něj vložila všechnu opovrženost, kterou jsem v sobě našla. "Lidi já se vzdálím. Bavte se." zvedla jsem se a než kdokoliv stačil říct, ztratila jsem se v davu lidí a zamířila k baru. Radši tam budu sedět sama, než mít vedle sebe toho nechápavýho idiota.
Ještě jsem neměla ani půlku drinku a už u mě stepoval jakejsi chlap.
"Ahoj my se známe?" promluvil na mě, čímž jsem z jeho dechu cítila alkohol a i podle jeho výrazu v obličeji mi bylo jasné že toho alkoholu v krvi má poněkud dost.
"No teď už jo." řeknu, ale více pozornosti mu nevěnuju.
Po chvilce, kdy do mě pořád něco hučel ho to nejspíše přestalo bavit a tak někam odešel.
Když dopiju drink objednám di už radši něco bez alkoholu.
"Coca-cola jo." opět za sebou uslyším Tomův hlas, kterej bych radši neslyšela. Asi už mám na Toma alergii, jen co slyším jeho hlas mám kopřivku po celém těle.
"Taky judnu coca-colu." objedná si Tom pití a sedne si na barovou židličku vedle mě. "Proč mě nemáš ráda?" znovu do mě začne hustit.
"Prostě nemám." pokrčím ramenama a radši se napiju svého pití.
"Ale to není odpověď." nenechá se odbýt. "Popravdě, já to přežiju."
Musela jsem se zasmát. "Vážně si myslíš, že bych ti to neřekla, protože ti nechci ublížit? Jak ironické." ušklíbla jsem se.
"No tak to vybal." otravoval mě dál.
Podívala jsem se na něj nevěřícím pohledem, jestli je fakt tak tupej a nedochází mu to. "Jsi otravnej, vlezlej, střídáš holky jak ponožky a já o tebe nemám zájem ani o to kamarádit s tebou, stačí? Mělo by." Otočila jsem se zády k baru a sledovala dění kolem v domění, že mi už konečně dá pokoj. Chtěla jsem se bavit a ne ho mít pořád za zadkem jak malý dítě.
"No tak Eri, už jsem se ti za svoje chování omluvil a chci jen, abysme byli přátelé, tak..." Nenechala jsem ho to doříct a skočila jsem mu do jeho prolslovu v půlce věty.
"Prostě to vzdej, já znám to tvoje kamarádství. Nedáš pokoj, dokud mě nedostaneš do postele. A mě tam nedostaneš ani omylem, tak mi dej sakra už pokoj, nebo ti to mám do té palice namlátit, aby ti to konečně došlo?!" zvýšila jsem na něj hlas. Nechtěla jsem, aby mi zas odpověděl jednu z těch svých nacvičených vět, proto jsem zamířila na jediné místo, kam neměl přístup - dámské záchodky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Happily Forgotten Memories?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama