Der Schmetterling.! - 19.

20. února 2012 v 13:41 | Ela
Zavřu za poslíčkem dveře a hned si přičichnu. Sice nevoní, ale jsou krásné. Dám je do vázy a tu položím na komodu v obýváku. Jen co jí položím zaslechnu zapípání telefonu. Dojdu pro něj do kuchyně a to co vidím mě překvapí mile překvapí. Přišla mi smska od Toma.
"Ahoj Elí. Doufám že už ti dorazily kytky a taky doufám že se ti líbili. Tom." přečtu nahlas smsku jako bych jí ještě někomu četla. Blbost ta smska je jen pro mě.
Přemýšlím jestli mu mám odepsat. Mám? nebo nemám? toť otázka.


"Jo přišly mi a jsou moc krásné. Děkuju." pošlu mu smsku a i s telefonem si sednu na pohovku v obýváku. Hned ke mě vyskočí Lola a tak si krátím čas na Tomovu odpověď mazlením s psiskem.
Tři minuty a žádná odpověď. Pět minut taky nic. Sedm minut a telefon furt né a né zapípat a tím oznámit příchod nový smsky. Deset minut a už slyším tu známou melodii. On mi volá. Bože proč mi nenapsal? Já nezvládnu s ním mluvit. To né. 1..2..3..4..5..6.. napočítám potichu do 10 a pak telefon odhodlaně chytnu do ruky a přijmu hovor.
"Elí?" jakmile uslyším jeho hlas mám pocit že se mi podlomili kolena a to sedím.
"Ahoj Tome." fákt inteligentní, jenom ho pozdravit, ale nic lepšího můj mozek vážně nevymyslel.
"Jsem rád že se ti kytka líbila."
"Moc. Jak víš že růže jsou moje nejoblíbenější?"
"Jednou jsi se o tom zmínila."
"A to jsi si to zapamatoval?"
"Jasně, kdyby né tak ti domů choděj nějaký jiný kytky."
"Taky pravda." řeknu a tím zahájím chvíli ticha, ale né na dlouho. "Neozval ses." promluvím do ticha a uslyším Tomovo povzdychnutí. "A neříkej prosím že jste měli fofr to není vysvětlení." dodám a slyším malí pousmátí.
"Tím jsem to ani odůvodnit nechtěl."
"Tak jak?"
"Po tom co se stalo jsem ti chtěl dát čas."
"Na co?"
"Na to aby jsi si uvědomila jestli mě miluješ nebo nenávidíš."
"Aha."
"A?"
"A co?"
"No uvědomila?"
"Nemyslíš že je hloupí to řešit po telefonu."
"Já nemyslím já vím že je to blbí, ale netroufám si navrhnout nějakou schůzku."
"Proč?"
"Co takhle strach z odmítnutí?"
"To není žádnej důvod." řeknu a trochu se pousměju. Vůbec se nezměnil. On ego sahající až nad nebe a on že má strach z odmítnutí. Kecá, ale příjemně.
"Že né?"
"Ne. Klidně se zeptej."
"To víš že jo."
"No ptej se."
"Dobře." řekne a najednou nastane hromový ticho. Tak co je?
"Už se ptáš?" zeptám se po chvíli trapného ticha které okamžitě zaplní Tomův smích.
"Ne připravoval jsem se."
"Aha a teď už se zeptáš?" naléhám mám totiž už jasnou odpověď.
"Nějak naléháš." začne to zase oddalovat.
"Nekcej a ptej se."
"Dobře. Tak nezašla by jsi někam?" konečně se zeptal.
"Moc ráda."
"Vážně?"
"Jo, ale kam?"
"No někde kde budeme mít klid si aby jsme si mohli o všem popovídat."
"To je nemožné. Protože ty tvoje fanynky tě poznaj všude. Leda že by."
"Leda že by co?"
"No leda že by jsi přišel ke mě. Jo přijď tady budeme a já tě zvu na večeři. Pravou, nefalšovanou uvařenou ode mě. Co ty na to?"
"Dokonalejší to snad už bejt nemůže."
"Dobře tak zítra v 7?"
"Jo akorát neznám tvojí adresu."
Nadiktuju mu tedy své bydliště a pak se rozloučíme a hovor oba ukončíme. Vše jde dobrou cestou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama