Der Schmetterling.! - 18.

18. února 2012 v 11:31 | Ela
O čtyři dny pozdějc.
"Elí! Posloucháš co ti říkám?" zaluská mi před obličejem Johan.
"Co? Promiň zamyslela jsem se nad něčím. Zopakuješ mi prosím co jsi říkal?" požádám.
"Rád ti to zopakuju, ale až ty mi řekneš co se s tebou děje."
"Nic co by?"
"Neříkej že nic. Furt pozoruješ telefon, jsi celá nesvá. Co se stalo?"
"Nic! Říkám že nic." řeknu rázně aby nic nepoznal.


"Když myslíš, ale myslel jsem si že si všechno říkáme." řekne divným tónem a odejde na druhou stranu místnosti.
"Ani jednou mi nezavolal, neposlal smsku, žádnou kytici jako před tím. Prostě nic." řeknu zoufale. Hodně věcí jsem si za ty čtyři dny uvědomila.
"Mezi vámi se něco stalo?" zeptá se Johan a přijde ke mě blíž.
Všechno mu to poviprávím a on nad tím jen zakroutí hlavou.
"Mě bylo hned jasný že nešel na záchod."
"On se vymluvil na to že jde na záchod?"
"Jo a pak když se ho zeptali kde byl takovou dobu řekl že zabloudil." jen se nad tím pousměju.
"Ale přeci je to divný. Dřív mi každej den posílal tucty smsek, volal snad každou půlhodinu, každej den posílal kytky a teď? Nic ani smsku nepošle prostě nic. Po tom co se stalo. Víš neřekla jsem ti úplně všechno."
"A co jsi mi neřekla?"
"To že mi řekl že ví že ho miluju stejně tak jako on mě." řeknu mu to a on jen valí oči.
"A ty? Ty ho miluješ?"
"Víš potom co se stalo ve Španělsku jsem ho vážně nenáviděla, ale už po několika dnech jsem si začala uvědomovat to co jsi říkal ty že láska je silnější než nenávist. Víš je to pravda. Já já ho miluju." řeknu zoufale.
"A on tebe." řekne Johan a pohladí mě po zádech.
"Doufám, ale zase tak Tom by neřekl jen tak že mě miluje kdyby nemiloval. Co myslíš mám pravdu?"
"Nevím Elí. Vážně nevím. Neznám ho. A už víš teda spíš budeš něco dělat?"
"Chtěla jsem ale když se mi neozval tak už o mě nemá asi zájem."
"Víš David říkal že ty čtyři dny mají kluci fofr."
"To je možný, ale tak aspoň smsku mohl poslat."
"No a co když čeká že se ozveš ty?"
"Já? Proč já? On to posral né já."
"Nezpomínej furt na to co se stalo ve Španělsku."
"Nechám to osudu. Pokud mě vážně miluje tak se mi ozve."
"Myslíš?"
"Doufám."
"A co pak? Co by jsi dělala pak až by se ti ozval?"
"Jó tak to vůbec nevím. Že já radši nezůstala doma a u toho že ho nenávidím." řeknu a pak se už zase začneme s Johanem věnovat jen a jen práci.
"Kdy bude vůbec ta přehlídka naší kolekce?" zeptám se Johana.
"No zhledem k tomu že většina šatů je už hotová. Měli by jsme už pomalu teda rychle začít naší přehlídku plánovat. Co kdyby jsme začli už zítra?"
"To je dobrý nápad. Už se těším."
"Já taky." odpoví a navzájem se na sebe usmějeme.

U Toma.
Celé čtyři dny jsme měli opravdu fofr. Ani jednou jsem se Elí neozval. Jo kolikrát jsem měl nutkání a telefon v ruce že jí zavolám, napíšu nebo jí aspoň nechám poslat kytky, ale jednou jsem se rozhodl že jí dám čas a tak jsem jí ho dal. Vydržel jsem to! Ale dneska už to asi nevydržím.
Popadnu telefon a už vytáčím číslo na pro mě známé květinářství.
Zalezu k sobě do pokoje tady ve studiu a unaveně si lehnu do postele. Chtělo by to nerušený dlouhý spánek. Jo to by chtělo.
"Tome můžu dál?" vleze mi do pokoje Lena. Bože ona asi neumí klepat.
"Neumíš klepat?" řeknu naštvaně a zároveň unaveně.
"Promiň tak můžu dál?" nevím proč se mě ptá když už je stejně dávno nalezlá v pokoji.
"Co potřebuješ?"
"Jdu se s tebou rozloučit."
"Och tak to jsi hodná tak ahoj, měj se hezky uvidíme se za dva měsíce." řeknu v rychlosti a už vážně víc se jí nehodlám věnovat.
"Ale no ták Tomí já myslela že se rozloučíme jinak než slovy." řekne a začne se ke mě přibližovat.
"Na tohle jsem moc unavenej." řeknu a pousměju se.
"Ale no ták. Aspoň zapomeneš na tu Elí." řekne a já na ní čumím jak na debila.
"Co?" vypadne ze mě.
"No jo. Nejsem slepá. Ona tě nechce, ale já? Já tě chci. Klidně mi můžeš říkat Elí jestli po ní tak toužíš." řekne a svoje ruce vsune pod moje tričko.
"Leno. Prober se prosím! Já... nebudu ti říkat Elí."
"Jak chceš." řekne a přisaje se k mému krku.
"Leno nech toho." řeknu a snažím se jí od sebe odtrhnout. Je horší než pijavice.
"Ale no tak Tomi aspoň se uvolníš." znovu se mi přisaje na krk. Bože proč mi to je příjemný?!
"Leno prosím přestaň." řeknu potichu, ale ona se jen pousměje a dál zpracovává můj krk. Budu tam mít cucáka!
Po chvilce víme oba že mě ovládla a tak se s ní nakonec rozloučím tak jak ona chtěla. Jsem totální vůl!
"Teda Tomí to bylo skvělí." řekne Lena a svojí hlavu položí na můj hrudník.
"Neříkej mi tak."
"Ale no tak kocoure!"
"Tak už mi vůbec neříkej."
"Co jsi nasranej? Můžeš mi vysvětlit co ti přelítlo přez nos?"
"To bys nepochopila."
"Že né? Zkus to?"
"Nebudu strácet čas." řeknu a pomalu se začnu oblíkat. "Byl bych ti vděčnej kdyby jsi se oblíkla, odešla, zapoměla na mě a taky na to že my dva jsme spolu něco někdy měli. Pokud to někomu řekneš a já se to dozvím tak všechno zapřu a řeknu Davidovi ať tě vyhodí. Stejně komu budou věřit mě? Znamému kytaristovi nebo nějaký stylistce? Takže být tebou mlčím jako hrob!"
"Jsi hajzl!" zasyčí na mě a začne se oblíkat.
"Nenávidím tě slyšíš? Nenávidím!" zařve na mě a div nebrečí. Připomene mi to pobyt ve Španělsku kdy mi úplně to samí řekla Elí, ale s jedním velkým rozdílem. Když to vyslovila Elí bolelo mě to, strašně moc, ale když to řekla právě teď Lena bylo mi to upřímě u prdele.
"Myslím že tou tvojí nenávist nějak přežiju." řeknu a vystrčím jí z pokoje.
Výčitky! Jo výčitky to je to co teď mám. Jsem vážně kretén, vůl a všechny sprostý slova co existujou. Jo to jsem já! Je mi ze sebe špatně! Konečně se Elí přiznám že jí miluju a mám pocit že i ona miluje mě a co udělám pak? Vyspím se s Lenou! Proč?! Jedno mám ale jasný a to že tohle se Elí nikdy nesmí dozvědět.

U mě.
"No jó už jdu." řeknu naštvaně a jdu ke dveřím. Bože komu dělá dobře zvonik jak u hluchých?! Já ho slyším!
"Dobrý den jste Elizabeth Klein?" zeptá se mě poslíček když otevřu dveře.
"Ano to jsem. Přejete si?"
"Nesu vám květiny. Tady mi to prosím podepište." řekne a tak se mu podepíšu tam kam mi ukáže a s úsměvem si květiny přeberu. Vím že jsou od něj. Prostě to cejtím.
Zavřu za poslíčkem dveře a hned si přičuchnu. Sice nevoní, ale jsou krásné. Dám je do vázy a tu položím na komodu v obýváku. Jen co jí položím zaslechnu zapípání telefonu. Dojdu pro něj do kuchyně a to co vidím mě překvapí mile překvapí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama