Der Schmetterling.! - 16.

14. února 2012 v 16:04 | Ela
U mě.
O týden později.
"Elí jsi doma?" ozval se bytem Johanův hlas.
"V obýváku." řeknu a čekám až Johan přijde.
"Už zase? Říkal jsem ti že čokoládama se nemáš cpát to nic nevyřeší!" sebere mi jedinej lék na můj podělanej život.
"Okamžitě mi vrať tu čokoládu. Vyber si buď budu jíst čokoládu nebo začnu chlastat." dám mu navíběr, ikdyž s tím chlastáním bych to neviděla zas tak barevně.


"To se radši ujez čokoládou." řekne a vrátí mi jí. "Jo a mimochodem před deřma stál poslíček s kytkama v ruce a tvrdil že nejsi doma. Tak jsem kytky jako po kolikáty od něj převzal. Dneska jsou vážně moc krásný koukni." řekne a před obličej mi strčí puget světle růžových růží.
"Nestačí že nesnáším jeho! On mi chce i sprotivit mojí nejoblíbenější kytku." zabručím a ukousnu si čokolády.
"Ále prosim tě. Víš kolik ho to musí stát peněz? Každej den ti posílá kytici těch nejkrásnějších růží." řekne mile. Divím se že už se mnou neztratil trpělivost i on.
"Nikdo se ho o to neprosil." řeknu suše.
"Kam sní?" zeptá se mě a přičuchne si k růžím.
"Do koše kam jinam."
"Elizabeth!" okřikne mě.
"No co došli mi vázy tak kam s ní." řeknu a rozhodím rukama.
"Láska je silnější než nenávist." řekne jakoby jen tak a zaleze do kuchyně pro nějakou nádobu na kytku.
"Blbost. Nebo u mě to aspoň tak nefunguje. Mám pokrk těch jeho kytek, připitomělejch dárků, statisíce smsek a milionů hovorů od něj. Mám prostě pokrk celýho Toma Kaulitze."
"Neříkala jsi že nesmím vyslovovat jeho jméno? Tak jaktože ty můžeš? Hm?"
"Teď to byla vyjímka." vysvětlím Johanovi a hodím další obal od čokolády na zem.
"A dost! Aspoň to po sobě uklízej. Kdy naposledy jsi se byla vysprchovat? Umejt si vlasy? Kdy naposledy jsi vylezla mezi lidi? To už je nějakej ten pátek co? Jsi mladá začni žít. Já vím že je to těžké, ale i já přišel o rodiče a trápením nic nevyřešíš akorát si zničíš život." řekne a obejme mě.
"Kdo říká že si nechci zkazit život. Mě je takhle fajn." řeknu a fňuknu, už pokolikátý! Sleduju Johana odcházejícího do chodbičky. Prosím ať neodejde. On je jedinej kdo mi zůstal. Helen ta se na mě dočista vykašlala! Ani jsem jí nestála za to aby mi zavovala nebo napsala že se stěhuje s Lukasem do Rakouska. To je vážně kamarádka.
"Něco pro tebe mám." vyruší mě z mého sebelítostnění Johanův hlas.
"Jo a co? Doufám že čokoládu nebo něco sladkýho, protože moje zásoby sladkostí zejou prázdnotou!" řeknu a zvědavě čekám co mi dá.
"Ani jedno z toho co jsi řekla. Dám ti něco co tě donutí zase žít." řekne a postaví předemě proutěnej košík.
"Co tam.." než jsem to stačila doříct z pod nějaký látky vystrčilo něco packu. Spíš malinkatou pacičku. Okamžitě jsem to odkryla a nevěřila svým očím. V košíku byla do klubíčka schoulená malá Čivava.
"Bože a co já s tim?" zeptám se bezradně Johana čímž ho rozesměju. "Jsem ráda že se bavíš, ale moc dobře víš že tajty malý psy nemám ráda."
"Vím, ale tahle mladá čivavý slečna bude určitě vyjímka." řekne a já se podívám na to malé stvoření v košíku. Přece jenom mám srdce (i když o tom poslední dobou silně pochybuju) a tak mi to přijde po nějaký chvíli roztomilí. Začnu jí hladit a nakonec jí vyndám z košíku a položím si jí na klín.
"Neříkal jsem to že bude vyjímka?" řekne Johan a já se na něj vděčně podívám. Ona aspoň trošku zpestří můj život.
"Děkuju. Jsi dokonalej." řeknu a obejmu ho.
"Jak jí budeš říkat?" zeptá se mě a taky jí pohladí.
"Lola." řeknu po chvíli přemejšlení a pohladím malou Lolu na hlavičce. Je to vážně roztomilá malá čivavý slečna jak říká Johan.
"Slíbíš mi že už začneš žít?" promluví do ticha Johan.
"Pokusím se."

U Toma.
"Ty jí vážně každej den posíláš kytky?" vyvalí na mě zrak Bill.
"Jo a k tomu ještě takový maličkosti."
"Ty jsi blázen."
"Já že jsem blázen byl to tvůj nápad." vyslovím svou obhajobu.
"A voláš jí?" zeptá se po chvilce Bill a změří si mě pohledem.
"Jo několikrát denně."
"A zvedla ti to už někdy?"
"Ne vždycky to típne." řeknu a dál se podepisuju Japonským fanynkám. Právě teď jsme na autogramiádě na kterou přišli snad všichni mladé dívky Japonska. Už mě bolí ruka.
"A píšeš jí smsky?" zvedne ke mě opět po chvíli zrak Bill a položí mi další jeho otázku. Kolik jich ještě bude? Hm?
"Jo."
"A?"
"Neodepsala ani na jednu. Úplně mě ignoruje." řeknu a usměju se na fanynku stojící nademnou. Mluvíme německy a tak si myslím že se nemusíme bát že by tomu některá z fanynek rozuměla.
"No teď už si nemyslím že je to tak skvělej nápad jako tenkrát ve Španělsku." skloní se ke mě Bill.
"No vidiš a já si právě teď začínám myslet že je to dobrej nápad."
"Jak to?"
"Kytky, smsky, telefonáty ode mě jí musej totálně srát, když mě nenávidí."
"A to je jako podle tebe dobrý? Že jí to sere? Bude tě nenávidět ještě víc."
"Vidíš a to já si nemyslím. Podle mě jí to lezlo a leze na nervy, ale je jen otázkou času kdy se jí začnou kytky líbit a ona odepíše aspoň na jednu smsku."
"Jsi si tím jistej?"
"Naprosto! I kdyby v tý smsce bylo ať už jí přestanu otravovat. Je mi to jedno, ale tím pádem znamená že kytky ode mě si přebýrá, a vnímá smsky a telefonáty ode mě. Už to chápeš? Prostě a jednoduše na mě musí myslet i když nechce. Mám to promyšlený." řeknu a potutelně se usměju.
"Tome ty se nikdy nezměníš!" zakroutí hlavou Bill.
"Jak to myslíš?"
"I když ti řekne že tě nenávidí tobě to tvoje ego do nebes nikdy nespadne že ne?"
"Nech mě chvilku přemýšlet..." chvilka ticha zaplněná podepisováním. "... No myslím že ne. Moje ego jen tak něco nesrazí." řeknu a začnu se tiše smát. Bill ale nademnou zakroutí hlavou a radši se už naplno věnuje podepisování.

U mě.
Druhý den.
"Lolo pojď půjdeme nakupovat." zavolám na svou psí kamarádku a položím tašku pro psy na zem a nechám aby si do ní sama vlezla. Tašku si dám na rameno a jdem směr venek. Už jakou dobu jsem nebyla venku, ale Johan má pravdu musím žít. Život jde dál.
Njedřív jsem měla v plánu že nakoupím nějaké pečivo a zase zalezu domů, ale když je dneska venku tak krásně vidím to na delší pobyt venku strávený procházkou po městě. Když procházím okolo novinového stánku nejde si nevšimnout časopisu jehož hlavní stránka je zaplněná kluky z Tokio Hotel a podnimi obrovský nadpis: Skupina Tokio Hotel zazářila při benefičním koncertu v Japonsku! Bill Kaulitz se zde ukázal ve famózním kostýmu! Více čtěte na stranách 13-16.
Musím se nad tím pousmát. Hned si časopis koupím a zamířím do parku. Psí tašku i s Lolou položím vedle sebe na lavičku a začnu okamžitě listovat časopisem. Nic jinýho mě nezajímá jen abych už byl na straně 13.
Pozorně si přečtu všechny 4 stránky o klukách a obzvlášť mě potěší zmíňka o mém kostýmu. Mou radost a po nekonečně dlouhý době taky dobrou náladu mi zkazí jeden pohled na toho mimoně. Jak já ho nesnáším! Ikdyž nesnáším není to až moc silný slovo? Ne není nesnáším ho! Jo nesnáším ho!
Časopis zandám do kabely a chystám se jít pryč. A až několik metrů od lavičky si vzpomenu že jsem zapoměla na Lolu. Je to takový nezvyk. Rychle se k ní vrátím a když vidím její smutný oči vytáhnu jí z tašky a rozhodnu se jí nýst v náručí jako správnou čivavu.

O několik dní později.
Na venek zase žiju, ale uvnitř? Uvnitř mě jsem pořád tak nějak u dna od kterýho se nedokážu odrazit. Ještě že existuje přetvářka. Dneska mám vplánu jít po dlouhý době za Johan a pokračovat v naší kolekci večerních šatů. Navlíknu na sebe džínový kraťasy s děravýma kapsama na zadku, k tomu fialový tílko a tenisky. Vlasy stáhnu do culíku a jemně se namaluju. Nic extravagantního.
Musím s sebou vzít i Lolu, nemůže tu být chudák celej den sama. Je to se mnou hrozný! Mám jí několik dnů a už jsem na ní pomalu závislá. Bez ní nedám ani ránu. Asi jsem úplně zmagořila!
Kvůli zácpám který panujou městem radši pojedu metrem. To je jistota že aspoň dneska se ještě u Johana ukážu. S autem by bylo možný že stvrdnu v mětských zácpách několik hodin.
Mám docela srandu z toho jak je Lola vykulená z toho všeho co se v metru okolo ní děje a jelikož tu nemůžou být psy musí bejt zalezlá v tašce a ještě k tomu zachumlaná v dece.
Když vylezu z metra stačí už jen pár kroků na to abych viděla pro mě známý dům se zářivě žlutou fasádou.
"Dobrý den." pozdravím Gertrůdu, paní za recepcí. Ze začátku se ke mě nechovala zrovna dvakrát hezky, ale teď no co si budem povídat. Aspoň se snaží na mě být občas milá.
"Dobrý. Slečno Klein to je váš pes?" zeptá se a s nadzvednutým obočím sleduje Lolu šmejdící po zemi. Pustila jsem jí aby se trochu protáhla a proběhla to je snad zločin? A kde jinde než tady bych jí měla pustit. Při mý opatrnosti na ní by jí určitě okamžitě přejelo auto.
"Ano je v tom nějaký problém?"
"Víte že jsem psy nesmí."
"Ale no tak Lola je vyjímka sám Johan to říkal a navíc podívejte se jak je roztomilá." řeknu a vezmu si Lolu donáručí.
"Tak když to Johan říkal." řekne a hnusně, ironicky a bůh ví jak ještě se na mě usměje. To už i Sakiho strašidelnej úsměv je hezčí než ten její. Bože taková stará čarodějnice.
"Je Johan u sebe v kanceláři?" zeptám se na poslední otázku.
"Ano ale má tam návštěvu."
"No co se dá dělat tak mu aspoň dojdu říct že jsem tu." nehodlám se odradit a než stačí něco říct mizím i s Lolou za rohem. Vrtá mi hlavou koho by tam Johan mohl mít, ale ať přemejšlím jak přemejšlím na nikoho nemůžu přijít je tolik lidí který by právě teď mohli Johanovi dělat společnost v jeho kanceláři. Pomalu, ale jistě se blížím ke dveřím od jeho kanceláře když v tom mi zapípá mobil. Je mi jasný že mě zase otravuje Kazisvět. Jako bych to neříkala. Smsky od něj jsou čím dál tím častější. Kazisvět! Ano moje přezdívka pro Toma. Díky jeho věčným smskám a telefonátům znám už jeho číslo nazpaměť a kdyby mě někdo vzbudil o půlnoci ať mu řeknu číslo na Toma nebyl by to pro mě žádný problém. Jako obvykle smsku ani nepřečtu, telefon uklidím zpátky do kabely a zaťukám na dveře od Johanovi kanceláře.
"Dále." uslyším Johanův hlas a tak s úsměvem na rtech a rukama plnýma Loli která se vrtí jak had vlezu do vnitř. V turánu mi ale úsměv opadne. Že já kráva radši nezůstala doma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama