Der Schmetterling.! - 15.

12. února 2012 v 10:29 | Ela
V pokoji je ticho přerušovaný slabím zvlykáním. Dlošlo mi to! Přišel jsem o ní!
Měl jsem chuť jenom na jedno a to pořádně se opít. Je mi jedno že je ráno! No a?! Jedinej kdo by mohl za mnou přijít je Bill, ale ten má dneska focení na nějakou reklamu tady ve Španělsku a vrátí se bůhví kdy!
Zvednu se z křesla a jdu k mini baru tady v pokoji. Vytáhnu z něj vlašku ani nevím čeho. Přez slzy nerozpoznám co to je, ale určitě to bude něco co mi aspoň na chvíli pomůže uniknout pryč! Co mi aspoň na chvíli zlepší ten můj teď už dočista podělanej život!


Zase si sednu do křesla teda spíš skoro lehnu a začnu to do sebe lít. Teď už mi je všechno jedno!

U mě.
Nikdy jsem si nemyslela že brečení je tak vyčerpávající a ani jsem nepostřehla kdy jsem usnula.
Probudila mě nějaká písnička! Trvalo mi než jsem rozpoznala že je to můj telefon. S bolestí hlavy jak při kocovině jsem se pomalu zvedla z postele a jelikož už byla tma rosvítila jsem lampičku na nočním stolku. Telefon ležel hned vedle ní a tak jsem ho popadla do ruky a ani jsem nekoukal kdo volá.
Zvedla jsem hovor a slyšela jen pláč. Ženský pláč.
"Haló! Kdo volá?" promluvím do telefonu a chytnu se za vlahu.
"Haló Elí. Jsi to ty?" promluví do telefonu ubrečený hlas Olívie. Mé nevlastní matky.
"Jó jsem. Olívie co se stalo?" začínám mít paniku.
"Elí tvůj táta..." rozbrečí se ještě víc "...měl těžkou auto nehodu. Převezli ho do nemocnice v Berlíně a teď ho operují. Mám hrozný strach." stěží řekne do telefonu. Jsem v šoku.
"Já- já já přijedu hned sednu na letadlo." řeknu zmateně a položím telefon. Nevnímám potoky slz co mi tečou po tvářích. Jestli jsem si po hádce s Tomem myslela že se mi zhroutil svět tak nevím co se s mým světem, životem stalo teď. Táta se po smrti mamky pro mě stal tou nejdůležitější osobou na světě a jestli přijdu i o něj. Nepřežiju to!
Věci co jsem měla vyndané z kufru začnu do něj zase házet a to vyloženě! Naštěstí jich není moc. Spomenu si na kostým a tak menší kufr ve kterým je zabalený položím na postel a vedle něj kartu od pokoje. Asi bych měla napsat nějakej vzkaz a tak v rychlosti popadnu papír a tužku co leží na stole a napíšu vzkaz Billovi. Přeci jenom pro něj je ten kostým.
Vzkaz: Bille je mi moc líto že ti nemůžu předat ten kostým osobně a vidět jak se na něj tváříš, ale kvůli naléhavé situaci jsem se musela vrátit do Německa. Nezlob se na mě a doufám že se ti kostým bude líbit. S pozdravem Elí.
P.S. Zavolej mi jak se kostým líbil.

Rychle napíšu vzkaz a papír položím na kufr. Je možný že mi na něj ukápla slza, ale to neřeším. Rychle si zavolám Taxi a jdu k výtahu kterým sjedu do haly. Hned jdu před hotel a čekám na přivolaný Taxík. Když přijede řidič vyleze z auta a zavazadlo mi dá do kufru. Díky zavazadlu nejspíš pozná že chci naletiště.
Celou cestu v Taxíku brečím a je mi jedno co si o mě ten řidič bude myslet. Když přijedeme na letiště, zaplatím řidiči požadovanou částku, popadnu kufr a jdu do letištní haly. Cestou se na mě lidé otáčejí jako bych byla ufo. No musím uznat musí být na mě pohled. Na tvářích cítím rozmazanou řasenku, ale v týhle chvíli je pro mě rozmazaná řasenka ten nejmenší problém.
Mám štěstí! Ve večerním letu do Německa mají ještě volná místa a tak si koupím letenku a jdu na odbavení.
Nemůžu zastavit pláč. Ani nevím kvůli čemu brečím víc jestli kvůli Tomovi nebo kvůli taťkovi.
Na letišti v Berlíně si hned zavolám Taxi a nechám se jim odvíst do nemocnice. Cestou tam mám takovej divnej pocit. Zabolí mě u srdce tak až mám pocit že mi každou chvíli praskne a rozletí se na tisíc kousků. Rychle zaplatím taxikáři cestu a pospíchám tak že bych i zapoměla na kufr, ale naštěstí ten taxikář byl milej pán a připoměl mi to.
"Dobrý den. Já jsem Elizabeth Klein. Dnes jsem přivezli mého otce Uweho Kleina kde je?" vyhrnu na paní na recepci a ona jen na mě divně kouká.
"Pane doktore to je Elizabeth Klein, dcera pana Kleina kterého jste přebýral na ambulanci." promluví paní na recepci na doktora který procházel právě okolo.
"Ano dobrý den. Pojďte prosím semnou." řekne a vede mě k výtahu. Celou cestu nepromluví a když cinkne výtah a dveře se otevřou vydím skroušenou ženu sedící na jedné z mnoha židlích podel zdi. Už z dálky poznám že je to Olívie. Kufr nechám u výtahu a hned běžím k ní. Vždycky se mi snažila ze všech sil nahradit mamku o kterou jsem přišla před 11lety a právě proto jsem jí neměla ráda. Nechápala že mi mojí mamku nemůže nikdy nahradit.
"Olívie." promluvila jsem k zdrcené ženě která jakmile zaslechla můj hlas zvedla ke mě pohled. Plakala, ale né už tak hystericky jako do telefonu. Hned se zvedla a silně mě objala.
"Elí on on umřel." řekla a hystericky se rozbrečela a já se k ní okamžitě přidala. V tuhle chvíli jsem umřela taky. Pro co mám teď žít? Hm? Nikdo z mý rodiny už nežije! K čertu s celým mým posraným životem.
"Je mi to moc líto, ale nedalo se už nic dělat." promluví za mnou doktor a tím mi spůsobí šok. Strašně jsem se ho lekla.
"Můžu ho vidět?" zeptám se a utřu si slzy.
"To není možné. Byl poslán na pitvu. Je mi to líto." řekne a tím se ještě víc rozpláču. "Musím vás ale požádat aby jste od tud odešli. Zde nemůžete být." řekne chytře a já bych mu nejradši nakopala prdel. I s Olívií odejdeme teda z nemocnice a obě nasedneme do přivolaného taxíku.
"Jestli chceš můžeš jít ke mě, abys nemusela bejt sama doma." nabídnu Olívii když vystupuju před panelákem ve kterým mám byt.
Olívie jen kývne a vyleze z taxíku. Zaplatíme cestu a jdeme dovnitř. Přez slzy nevydím ani na cestu a tím hůř se mi odemykají dveře a tak jsem ráda když otevřu dveře od bytu a jdu rovnou k sobě do pokoje kde zaparkuju kufr.
"Pojď ukážu ti pokoj pro hosty." řeknu Olívii a vedu jí do pokoje.
"Děkuju. Hned zítra zmizím volala jsem Fabaiánovi a on se i s rodinou teď nastěhují k nám do domu abych tam nebyla sama." řekne Olívie. No to mi mohlo bejt jasný jen co táta umře hned si do baráku do kterýho mimochodem nevrazila ani korunu cpe toho svýho povedenýho synáčka s rodinou. Nesnáším tenhle svět.
Zalezu k sobě do pokoje, lehnu si do postele a vedle sebe položím fotku na který je taťka i s mamkou. Hladím jejich obličeje a brečím. Nemám už na nic sílu. Celej můj život nestojí ani za zmínku.

U Toma.
"Kurva moje hlava." zanaříkám hned jakmile se vzbudím. Usnul jsem v křesle s flaškou v ruce a po pravdě cítím se jak stoletej dědek.
Myslel jsem že mi sprcha pomůže, ale ta pomohla jenom z části. Zlomený srdce mi dokáže napravit jen jediná osoba. Osoba která mě nenávidí.
Asi po hodině jdu na snídani a přijdu jako poslední teda předposlední. Elí tu ještě není.
"Páni ty vypadáš." řekne David a všichni se na mě podívaj.
"Hm." jen zabručím a popadnu jeden suchej rohlík.
"Kde jsi byl prosim tě?" vyjede na mě Bill až mě to udiví.
"Kde bych byl v pokoji."
"Jo to ti tak žeru. Určitě jsi se vožral v pokoji."
"Bille vles mi na záda! Nemám náladu se hádat! Mysli si co chceš, ale já byl v pokoji." řeknu nasraně a sednu si do křesla.
"Kde je ta Elí. Nevíte?" zeptá se po chvíli Bill a tím mi připomene včerejší hádku. "Dojdu se po ní podívat." řekne a mě už to je jedno. Ať si klidně za ní jde a rozdá si to tam s ní. Vím že u ní už nemám šanci tak co.
"Elí odjela." vlítne do pokoje po chvíli Bill a za sebou táhne nějakej menší kufr.
"Cože?" vypadne ze mě aniž bych chtěl.
To je určitě kvůli mě. To kvůli mě odjela. Už se na mě nemohla ani podívat.
"Nechala aspoň nějakej dopis?" zeptá se David.
"Jo nechala mi vzkaz že tady v tom kufru je kostým a že musela odjed kvůli nějaké naléhavé situaci. Tome zkus jí zavolat." řekne Bill a všechny pohledy padnou na mě.
"Já?" vyhrknu ze sebe. Já jsem ten poslední komu by teď zvedla hovor.
"Né ten za tebou! Samozřejmě že ty tak dělej!" řekne nasraně Bill.
"Nezvedne mi to." řeknu potichu a začnu si prohlížet boty.
"Proč by ti to nezvedla?" položí mi David otázku na kterou bych radši neodpovídal.
"Prostě nezvedla."
"Tome dělej zavolej jí. Já mám telefon v pokoji a David čeká důležitej hovor tak nedělej scény a zavolej jí." přikáže mi Bill. Nejradši bych ho teď nakopal do tý jeho miniaturní prdele.
"Myslím že by bylo jednodušší kdyby jsi si došel pro mobil než abych jí volal já." zaprotestuju.
"Proboha Tome zavolej jí!" vykřikne na mě už i David.
"Ne nezavolám." vykřiknu ne ně taky.
"Tak nám aspoň řekni proč?" zařve na mě Bill. On je jak smyslu zbavený což já začínám být taky.
"Myslím že do toho nikomu zvás nic není. Posral jsem to! Spokojený! A pokud né je mi to úplně u prdele!" zařvu na ně a s třísknutím dveří odejdu do svého pokoje. Tohle zrovna není věc kterou bych každýmu vyprávěl na potkání. Je těžký když vás osoba kterou milujete nenávidí.
"Tome otevři!" začne mi bušit, ale vyloženě bušit na dveře od pokoje Bill.
S minimální náladou na všechny okolo se zvednu z postele a líným zároveň i šouravým krokem mu dojdu otevřít. Jen otevřu dveře a jdu zase do postele. Nic mě nebaví. Teď ať si Bill mluví o tom že jsem hromádka neštěstí. Velmi rád bych ho opravil. Já jsem hotová hromada neštěstí, ale můžu si za to sám tak ať trpím.
"Tome." promluví na mě jemně a podle zhoupnutí postele cítím že si sednul. Ani se neobtěžuju otevřít oči a věnovat mu aspoň jeden pohled.
"Co chceš?" zeptám se po chvíli ticha protože chci být sám a je mi jasný že Bill neodejde jen tak.
"Co se stalo mezi tebou a Elí?"
"Nic do čeho by měli strkat nos ostatní." řeknu suše.
"Tome, ale já jsem tvoje dvojče. Trápí mě když ty se trápíš." řekne a já se vžiju do jeho situace. Taky bych chtěl aby mi řekl co se mu stalo. Asi mu to povím, ikdyž vím že mě za to odsoudí.
"Pohádali jsme se." řeknu po chvíli ticha a on se na mě jen vykuleně podívá.
"Ty a Elí? Proč?"
Chvíli přemýšlím jestli mu to mám doopravdy říct, ale vždycky jsme si všechno říkali tak proč na tom teď něco měnit. Začnu mu to vyprávět.
"Nenávidí mě! Chápeš to?! Ona mě nenávidí a já? Já jí miluju." řeknu a na férovku se tam před ním rozbrečím.
"Tome no ták! To bude dobrý uvidíš." začne mě konejšit Bill, ale tohle mi nepomůže ani za mák.
"Nebude to dobrý! Určitě odjela kvůli mě! Už mě nikdy nechce vidět." řeknu a utřu si slzy.
"Neodjela kvůli tobě."
"Né? A jak to víš prosim tě?"
"Když mi Elí nezvedala telefon tak jsem volal Johanovi tomu návrhářovi víš a zeptal se ho jestli neví co je s Elí že mi nezvedá telefon no a on mi řekl že je u ní doma že právě usla.." nenechal jsem ho doříct co chtěl a skočil mu do toho.
"A prej že Johan není její přítel. Bože." řeknu ironicky.
"Tome ty jsi vážně blbec!" zaječí na mě Bill. "Johan je gay takže může s Elí bejt jen kamarád. Kdyby jsi věděl co si teď chudinka prožívá!" znovu na mě zařve a tím mě dostane do pozoru. "Elí umřel táta proto odjela ještě včera." řekne už o něco tiším hlasem a sedne si spátky na postel, protože v tom rozčílení vyskočil na nohy snad aby na mě líp viděl a nebo jen dal víc najevo své rozčílení.
"Jsem vážně debil." řeknu a dám si hlavu do dlaní.
"Nebudu ti vyvracet to co je pravda. Ale něco ti řeknu. Pokud jí vážně miluješ. Dávej jí pořád najevo že jí miluješ, že o ní stojíš a to jakým koliv způsobem." řekne radu nad zlato. Možná pro něj ale já nevím jak bych jí to měl dávat najevo. V tomhle ohledu jsem naprostý ametér, nováček.
"A řekni mi jak když jsi tak chytrej!"
"Víš co Tome já ti chci pomoc a ty mě tady jen urážíš." řekne nasraně. Vážně už to přeháním.
"Promiň. Vážně se ti omlouvám. Ale já vážně nevím jak." řeknu bezradně.
"Třeba kytky. Každá ženská má ráda kytky a tajty blbůstky."
"Chápu každej den jí nechat poslat kytku s něčím napsaným to je super aspoň uvidí že se jí jen tak nevzdám a taky jí budu posílat smsky a volat. Prostě otravovat dokud to nepochopí. Ikdyž nevím jestli to zabere." řeknu a mírně se pousměju.
"Doufej a zabere to." řekne a jde pomalu ke dveřím.
"Díky bráško." poděkuju mu za to že mě vyslechl a taky za radu teď už vážně nad zlato.
"Není zač. Jsem tu pro tebe vždycky." řekne a otevře dveře.
"A já pro tebe." řeknu mu taky a on s úsměvem zavře dveře.
Hned se chopím telefonu a volám do Německa na informace. Potřebuju nějaký květinářství v Berlíně který dělá donášku kytek až do domu nebo jak se tomu říká. A nebo že bych se na to vykašlal a nechal to osudu? Zase položím telefon na noční stolek a lehnu si zpátky do postele. Ještě si to nechám projít hlavou. Třeba to není zas tak dobrej nápad.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama