Der Schmetterling.! - 14.

9. února 2012 v 16:35 | Ela
"Teda já vypít to co ty tak dneska do sebe cpu suchý rohlíky." řekne Gustav a naleje si kafe. Zrovna když si sedám s jídlem do křesla že se konečně najím a umlčím můj žaludek kterej kručí jak na lesy někdo zaklepe na dveře a poté se pomalounku začnou otvírat.
Do pootevřených dveří najednou strčí hlavu Bill s úsměvem od ucha k uchu div si neroztrhne pusu.
"Zdravim." řekne vesele až mě to udiví. Většinou po ránu bývá mrzutej a nasranej hned na každýho klidně i za křivej pohled, kterej se našemu milospánovi Billovi nelíbí. "Jste připravený na slibované překvapení?" zeptá se a když mu to všichni, až na mě odkývou otevře dveře dokořán a do místnosti vstoupí společně s Billem i Elí.


"Ahoj Elí." hned se k ní žene David a i Georg s Gustavem a já?
Já sedím jak trouba v křesle, čumím na ní jak na svatej obrázek s otevřenou pusou jak vrata od chlíva, jídlo co jsem držel v rukách mi popadalo zpátky na talíř kterej mám položenej v klíně a nějak se furt nemůžu spamatovat.
Vypadá tak úchvatně. Když jí tak vidím, když vidím její božskej úsměv, krásný oči pokládám si otázku. Má Bill pravdu a já jsem vážně do Elí zamilovanej? Nevím. Prostě a jednoduše nevím.
Pravda když jí tady teď tak vidím moje srdce buší tak že se divím že mi ještě nevyletělo z hrudníku a to na ní jenom kouká a co pak ty pocity když se jí dotýkám. Už jenom z myšlenek mi naskočí husí kůže. Debile! Jsi tu kvůli snídani! Jídlu! A né kvůli rozplívání se nad Elí! Prostě kvůli jídlu!
Poroučím si v hlavě a jako bych byl smyslů zbavenej začnu do sebe rychle ládovat jídlo co mám na talíři a že ho není málo a ještě s plnou pusou odcházím rychle z Davidovýho pokoje pryč. Nemůžu tady bejt s ní a přitom se jí nedotknout. Když procházím okolo ní a ucítím její vůni. Voní jako vždy jahodama. Málem se z toho zakuckám, ale ovládnu se a jen okolo ní projdu aniž bych se na ní podíval.
"Kam jdeš?" zeptá se mě brácha a já bych mu teď nejradši zacpal pusu nějakým jídlem. Klidně i tím co mám v puse aspoň by to měl už předkousaný. Vím nechutný.
"Vdo pofokoje." zahuhlám s plnou pusou a odejdu. Její smutnej pohled radši dělám že nevidím, ale ve skutečnosti mě z toho bodne u srdce.
Zalezu do pokoje a hned sebou plácnu do postele. Pusu už mám konečně prázdnou což mi hned zaručuje lepší pocit. Chvíli se jen tak převaluju v posteli, ale to mě po chvíli začne nudit. Rozhodnu se teda zalíst do sprchy ta mě aspoň trochu uvolní. Sere mě že slyším z Davidova pokoje samej smích. Asi tam je zábava, který já se neúčastním. Je mi to docela líto, ale bylo to moje rozhodnutí od tamtud odejít tak nechápu proč tady teď fňukám jak malej Tom přitom když jsem velkej Tom.
Měl jsem pravdu sprcha mě hodně uvolnila. Bylo mi fajn. Obmotal jsem si okolo boků ručník a šel jsem z koupelny do vedlejšího pokoje. Chtěl jsem se oblíknout, ale v tom někdo zaklepal na dveře. Chvíli jsem váhal jestli se mám oblíct a pak jít teprve otevřít, ale naléhavé klepání na dveře mě donutilo jít otevřít jen v ručníku. Pro jistotu jsem si ten ručník přidržoval aby mi až otevřu dveře nespadl.

U mě.
Jen co jsem vlezla k Davidovy do pokoje čekalo mě krásný přivítání. Všichni mi tak chyběli, ale nejvíc ten co se radši bude ládovat jídlem než aby mě aspoň pozdravil. Se všema pro mě důležitýma se obejmu, ale toho nejdůležitějšího pozoruju nenápadně očkem jak se cpe jídle div mu neprasknou tváře.
"Kam jdeš?" zeptá se Bill Toma kterej se zvedl z křesla a splnou pusou si to míří ke dveřím. Projde okolo mě a ani očkem se na mě nepodívá. Bolí mě to a strašně moc. Aniž bych to mohla nějak ovládnout můj obličej se skřiví do smutného výrazu a oči by se mi nejradši zalily slzama, ale to už naštěstí ovládnu.
"Vdo pofokoje." zahuhlá, bodejď by né když právě teď v puse má narvaný jídlo snad pro dva lidi.
Jako by nic si odejde do protějšího pokoje a s trošku menší ránou se za ním dveře zavřou.
"No tak nám vyprávěj jak jsi se měla?" řekne David a vede mě ke křeslu. Povyprávím jim teda jak jsme s Johanem pylně pracovali na kostýmu a když už nemám já co povídat začnou i oni vyprávět zážitky co se jim tady stali když jsem byla v Německu.
"Ale kdyby jsi ho viděla jak u toho pití mlaskal. Pokaždý když se napil tak si mlasknul." vypráví až do detailů David včerejší večer v klubu a to jak se Tom opil.
David byl dobrý vypravěč a tak jsme se u toho nasmáli, ikdyž mě do smíchu na jednu stranu moc nebylo. Proč odešel? Proč tu nezůstal? Sice by mě jeho přítomnost bolela ale klidně bych to vytrpěla a aspoň takhle byla s ním. V jeho přítomnosti.
"Elí na abych nezapoměl. Tady máš kartu od tvého pokoje. Je až na konci chodby jinej na tomhle patře už nebyl volnej." podal mi David kartu a já jí od něj s úsměvem přijala.
"Děkuju. No tak já se tam půjdu zabydlet." řeknu a podívám se prozebně na Billa.
"No jasně na tady máš kartu od mého pokoje." řekne Bill a podá mi kartu. Musím si tam jít přece pro věci.
"Tak se tu zatím mějte." řeknu s úsměvem a odejdu k Billovi pro věci. Popadnu tam své dva kufry a jdu zase zpátky k Davidovi Billovi vrátit kartu a pak hned jdu do svého pokoje. Kdyby mě někdo sledoval pomyslel by jsi že jsem asi blázen. S dvouma kufry tu chodím po chodbě a lezu lidem do pokojů. Jak somrák.
Kufry postavím do kouta pokoje a posadím se na postel. Proč? Proč tam nezůstal? Proč odešel?
Začnou se mi v hlavě opět honit ty otázky na který neznám odpověď, ale já je zjistím. Odhodlaně se postavím na nohy, popadnu svojí kartu od pokoje a odhodlaným krokem odcházím z pokoje s cílem velmi jasným. Jakmile se ale přibližuju k jeho pokoji můj krok začíná být pomalejší a nohy neklidnější. Moje nervozita se projevuje právě na nohách a to tím že se klepou jako by ani nevím co.
Už jenom pět kroků a jsem u jeho pokoje. Už jenom tři kroky a budu čelit tomu čemu jsem měla čelit už dávno. Už jenom jeden krok a stojím před osudným pokojem kde jsem zažila přelom mého života.
Zlehounka zaťukám na dveře, ale co když mé zaklepání neslyší? Co když spí?
Pravda! A proto začnu klepat naléhavěji a hlasitěji.
Slyším líné kroky jak se pomalu přibližují ke dveřím. Když se najednou otevřou dveře a já vidím Toma, jehož tělo zakrývá jen ručník obmotaný okolo boků málem dostanu infarkt. Bože proč mi to dělá? Asi něčekal zrovna mou návštěvu. Je zaskočenej. Chtěla bych bejt jednou z kapek vody která mu stýká z rasta copánků na jeho dokonalou hruď a dál pokračuje na vypraconavé břiho a nakonec se vsaje do ručníku. Nevědomky si skousnu spodní ret což mě probudí z pohádky jménem Tom Kaulitz a vrátí zpátky do reality která už není tak veselá jako ta pohádka. Pohádky totiž většinou končí štastně, ale jak zkončí tohle? To nevím a radši to ani nechci vědět.
"Ahoj Tome. Můžu dál?" zeptám se po chvíli a podívám se mu do očí.
Nic neřekne, jen přikývne, ustoupí ze dveří čímž mi naznačí abych vešla dovnitř. Když okolo něj projdu a ucítím jeho vůni dostane mě to zase do tranzu a až bouchnutí dveří mě z něj zase probere.
"Dáš si něco?" zeptá se mě a já se záporným zakroucením hlavy se na něj otočím.
"Tak se aspoň posaď já se dojdu převlíknout." řekne a snad se mi zdá že je nervózní. Vytáhne ze skříně oblečení a i s ním zaplnuje do koupelny. Já se tedy posadím do křesla a sleduju dveře od koupelny a čekám kdy od tamtud vyjde.
Ani né po pěti minutách se vrátí do pokoje oblíklej a hned si sedne naproti mě do křesla.
"Vážně si nic nedáš?" zeptá se po chvíli trapnýho ticha.
"Né děkuju." řeknu a mírně se na něj usměju.
"Já si ale něco k pití dám." řekne a dojde si pro RedBull.
"Tak co jak si žiješ jako návrhářka?" zajímavý já za ním přijdu a všechny začátky konverzace jsou na něm. Už ani nevím proč jsem sem přišla. Nějak mi to při pohledu na něm vypadlo.
"Ale jo hodně mě to baví. Ani bych neřekla že je to tak zábavná práce." řeknu a Tom se poušklíbne.
"No jo zábavnější než práce stylisky co?" řekne a usrkne si RedBullu.
"Ani bych neřekla. Obě tyhle práce měli co do sebe a kdybych nebyla stylistkou neměla bych příležitost stát se návrhářkou."
"Taky pravda. A co už Bill a ostatní vyděli ten kostým?"
"Ne ještě né. Vlastně kromě Johana ho ještě nikdo neviděl."
"Johana? Aha tvůj kluk co?" řekne kysela a jeho obličej teď nezdobí moc hezkej výraz o co mu jde? "A to tě ten tvůj přítel Johan jen tak pustil sem a samotnou? Asi hodně naivní chlápek." řekne ještě kyseleji. Nechápu ho.
"Johan není žádnej můj přítel je to návrhář kterej mi s kostýmem sem tam pomohl." snažím se to Tomovi vyjasnit, ale on zareaguje jinak než jsem čekala.
"No co není může bejt. Dneska to není tvůj přítel a za týden už spolu ležíte v posteli." Bože on ze mě dělá normální děvku!
"Tome o co ti jde? Zrovna tobě." vyjedu na něj. Nikdo ze mě děvku dělat nebude. Kord né on!
"O co my jde? O nic akorát říkám to co si myslím. A není to snad pravda?" řekne opovrženě.
"Né to teda není." vyjeknu.
"Och tak tím pádem já jsem úplně navedenej. No co jsi udělala s Billem že byl hned po ránu tak veselej a netvářil se jako vždy jak kakabus? Hm?"
"Určitě né co si myslíš ty! Neznamená že když ty se vyspíš s každou že já se vyspím s každým. Nedělej ze mě laskavě děvku!" vyjeknu na něj a rozčileně si stoupnu.
"Nekecej určitě jsi s ním spala! Teď i tehdy kdy u tebe spal když přijel do Německa na skoušku toho kostýmu! Je mi to jasný a já debil mu věřil že spolu nic nemáte! A jen tak mimochodem nemusím z tebe dělat to co už dávno jsi!" zařve na mě, stoupne si a to já už nevydržím a vrazím mu pořádnou facku! To přehnal.
"Co si to.." ani to nedořek a přiletěla mu druhá. Neudržela jsem pláč.
"Jak jsem mohla bejt tak naivní a zamilovat se do takovýho blbce jako jsi ty! Nesnáším tě! Slyšíš nesnáším!" zařvu na něj, rozbrečím se ještě víc a s brekem uteču z jeho pokoje do svýho. Naštěstí na chodbě nikdo nebyl, ale to neznamená že neslyšeli ostatní tu hádku.
Přez slzy jsem ani nemohla odemknout pokoj a když se mi to podařilo. S pláčem jsem spadla na postel a rozbrečela se jak nikdy. A když mi došlo že jsem mu řekla že jsem se do něj zamilovala rozbrečela jsem se ještě víc.
"Jsem husa! Blbá kráva." začnu si nadávat a nejradši bych těď nebyla. Je tak jednoduchý aby se ze zamilovanosti stala nenávist, ale je vůbec možný aby se z nenávisti stala znovu láska? Myslím si že v tomhle případě těžko! Nenávidím ho! Ještě před chvílí bych za něj klidně dejchala, ale teď? Teď bych ho nejradši uškrtila a zahrabala někam hodně daleko!

U Toma.

"Jak jsem mohla bejt tak naivní a zamilovat se do takovýho blbce jako jsi ty! Nesnáším tě! Slyšíš nesnáším!" zařve na mě, rozpláče se ještě víc a uteče z mého pokoje.
Jsem takovej kretén! Všechno jsem skazil!
Bill měl pravdu když říkal že je do mě zamilovaná! Proč já mu nevěřil?!
"Nesnáší mě! Nesnáší!" říkám si furt do kola a nevěřícně si sednu do křesla.
Všechno! Úplně všechno jsem totálně podělal! Proč jsem na ní tak vyjel? Ona za mnou přijde z dobrým úmyslem a já? Já se chovám jak kretén! A ještě z ní dělám děvku! Proč? Proč se k ní tak chovám když jí miluju?! Jo miluju jí! Ale teď už to je úplně jedno! Došlo mi to až moc pozdě! Je to tak směšný já jí miluju a ona? Ona mě milovala, ale teď? Teď mě nenávidí! A kdo za její nenávist vůči mě může? Jenom já! Já ten největší debil na světě! Teda debil né! Na mě totiž ještě žádnou nadávku nikdo nevymyslel!
Furt slyším jak říká že mě nenávidí!
"Ona mě nenávidí a já jí miluju!" řeknu a na tváři ucítím první slzu.
Nikdy! Opakuju nikdy! Jsem kvůli holce nebrečel! Ale teď! Teď bych se nejradši ubrečel k smrti!
Ruce si zapřu o kolena a obličej schovám do dlaní.
V pokoji je ticho přerušovaný slabím zvlykáním. Došlo mi to! Přišel jsem o ní!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama