Happily Forgotten Memories - 8.

28. ledna 2012 v 14:43 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)
Nakonec jsme si obě vybrali pohár s různými druhy zmrzliny, s různým ovocem a snad tunou šlehačky.
"Tak co jak ti chutná?" zahuhla jsem s plnou pusou.
"Je vážně vynikající. A jak tobě?"
"Lepší jsem ještě nejedla." už teď jsem si tuhle kavárnu nadevše oblíbila a přála si aby ten pohár byl bezednej.
"Omlouváme se, ale už budeme zavírat." přišel k nám o dvě hodiny později číšník. Bylo neuvěřitelný, jak tady s těma lidma ten čas tak rychle letí.

Zaplatili jsme tedy částknu, kterou po nás číšník požadoval a jeli ke mě domů, kde jsem si ještě povídali, obvykle by jsme si k tomu načli víno, jenomže Sarah řídila, ale její živé vypravovaní o kolezích v mé nové práci, bylo na smích účinější než 3 láhve vína.
S hrůzou jsme spozorovali, že hodiny ukazují 11 hodin. A to jdeme zítra do práce. Už teď vidím jak nevstanu. Tak jsme se tedy rozloučili a jen co se za Sarah zavřeli dveře, vylezla jsem těch pár schodů a zašla do koupelny, kde jsem si dala krátkou sprchu a poté zalezla do postele, kde se mě během několika minut zmocnil spánek.
Druhý den v práci jsem si připadala ještě líp, než prvn den. Už jsem věděla, co mám dělat a Sarah mi nemusela tolik pomáhat, i když se každou chvíli ptala, jestli něco nepotřebuju. Nakonec mi to i uteklo jako voda a nastal čas, kdy jsem mohla odejít. Rozloučila jsem se se Sarah a vydala se na cestu ke svému autu, a než jsem se vydala na cestu domů, potebovala jsem zajet na nákup. Po tom večírku mi toho doma moc nezbylo, takže to bylo víc než nutné. Zapakovala jsem mezi ostatními auty před obchoďákem a vydala se dovnitř s velkým nákupním košem. Teprve když se člověk nastěhuje zjistí, kolik věcí mu chybí a kolik toho zapomněl u svých rodičů.
Pomalu jsem procházela mezi regály, nikam jsem nespěchala. Nezapomněla jsem se zastavit mezi pulty s čokoládou, bez toho bych nesměla odejít. Vybírala jsem mezi různýi druhy čokolády a byla do toho plně zabraná, když jsem za sebou uslyšela povědomý hlas.
"Žádná čokoláda nemůže být sladší než ty." křenil se na mě Tom.
"Spíš žádná ti nedá po tlamě stejně jako já, když to bude potřeba." neodpustila jsem si úšklebek.
"Ale no tak." hodil na mě milý úsměv a popošel ke mě i se svým nákupním vozíkem o něco blíže, ke mě se ale úplně nepřiblížil. Asi se obával, že by mu přistála další rána na té jeho tvářičce. Jeho obavy byly na místě, žádný problém by mi nedělalo, mu tu natáhnout mezi tolika lidmi. Je nutné zasáhnout hned, nežli pozdě.
Bez dalšího zdržování s Tomem jsem popadla první čokoládu, která mi padla pod ruku a i s vozíkem si to odkráčela pryč, jenomže to by nebyl Tom, aby nešel za mnou.
"Můžeš mě nechat na pokoji?" vykřikal jsem na něj po dalších pěti minutách, kdy šel pořád vedle mě s přihlouplým úsměvem na rtech.
"Dyť ti nic nedělám." odvětil a pořád si zanechával ten svůj milý, pro mě ale tak nepříjemný tón hlasu. "Né vůbec." odfrkla jsem a snažila se ho setřást tím, že jsem přidala do kroku.
Div jsem s tím košíkem neběžela, ale Tom pořád vedle mě. Toho by nesetřáslo ani komando. "Nechápu co ti furt vadí." řekl a dodal ten svůj úsměv alá reklama na zubní pastu. V tu chvíli jsem měla sto chutí mu ty jeho zářivé zuby něčím vymlátit, ale ovládla jsem se.
"Mě nevadí nic až na tebe. Ty mi totiž vadíš extrémně hodně, tak mě laskavě nech už na pokoji."
Tom zakroutil hlavou. "Nevím co ti tak vadí. Jen jsem chtěl začít od začátku, přece není nic špatnýho na tom, že se stebou chci víc seznámit ne? Samozřejmě jako kamarád." vykouzlil další oslnivý úsměv.
"Jo jasně, nic špatnýho na tom není, až na to, že mi to nabízíš ty. Ne díky, nemám zájem. Sám ses mi ukázal v perfektním světle, nemám důvod se dál tebou zaobírat. Takže když dovolíš, už musím jít. Najdi si nějakou jinou oběť."
"Ale.." začal, ale nenechala jsem ho to doříct. Zvedla jsem ruku na znamení, aby zmlkl.
"Nezajímá mě to. Nemám na tebe čas." S těmito slovy jsem odkráčela dál a doufala, že mi konečně dá pokoj. Zahnula jsem za roh a pak se zase ztratila mezi regály. Naštěstí mě vážně nechal být, a tak jsem pobrala posledních pár věcí, na které jsem si vzpomněla, zaplatila, nákup vyskládala do auta a konečně odjela domů.
Domů jsem dojela až za tmy, stavila jsem se totiž ještě v pár obchodech s oblečením. Utahaná a vyčerpaná jsem donesla tašky domů a pomalu začla jídlo skládat tam, kam patří. Pokaždě když jsem si koupila nové oblečení, byl takový můj zvyk že si ho doma ještě jednou vyskouším než ho uklidím do skříně a vytáhnu zase bůh ví kdy. Ohromnou radost jsem měla z nové halenky, která mi dokonale padla. Po takové málé, soukromé, jen pro mé oči, módní přehlídce jsem oblečení začala pečlivě skládat do různžch skříní, tam kam patřilo. Zrovna když jsem uklidila poslední kousek, zapípal mi telefon na znamení nové smsky. Pomalým krokem jsem došla k posteli, kde jsem měla mobil položený a najela na zprávu.
"Vážně tě chci líp poznat. Jen kamarádi, nic víc." když jsem si tohle přečetla, přímo jsem zuřila. Podle obsahu sms mi bylo jasné že nikdo jiný než Tom to napsah nemohl. Kde k sakru sebral moje číslo? Určitě od dobráka Billa! No skvěle. Teď už mě bude otravovat i po telefonu, jako bych ho na živo neměla dost!
Protože jsem v tu chvíli byla naštvaná, vzala jsem telefon a vytočila Billovo číslo. "Eri, ahoj, něco potřebuješ?" zněl vesele jeho hlas z telefonu, až mi bylo líto na něj začít hučet.
"Čau, můžeš mi vysvětlit, kde vzal tvůj úchylnej bratr moje telefonní číslo?"
Bill chvíli mlčel. "Já ho zabiju." zněla jeho odpověď. "Promiň, často si nechávám telefon někde jen tak pohozený, nenapadlo mě, že se mi v něm bude hrabat. Otravuje tě? Jestli jo, klidně mu spláchnu telefon do záchodu."
Musela jsem se začít smát, protože to řekl naprosto vážně. "Ne, nic nesplachuj. Já ho zabiju sama. Jestli si myslí, že mě bude bombardovat smskama a já mu budu odepisovat, na to ať rychle zapomene."
"Jasně, já to zařídím. A nezlob se na mě." řekl provinile.
"V pohodě, nemůžeš za to. Nech to plavat jo?" mávla jsem nad tím rukou. Jestli mě bude otravovat, zařídím se podle toho.
"No dobře, a jak bylo v práci?" odbočil od tématu. "Jak bylo vlastně se Sarah v kavárně, užili jste si to?"
Znovu jsem se usmála. "V práci super a v kavárně ještě líp. Užily jsme si to naplno. Hele víš co, stav se, nebudu tu s tebou provolávat peníze, když bydlíš pár metrů ode mě. Přijď na pokec, hlavně sám!" zdůraznila jsem.
"Samozřejmě, hned jsem tam." zavěsil a během pár minut už stál u mých dveří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Happily Forgotten Memories?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama