Happily Forgotten Memories - 6.

21. ledna 2012 v 11:31 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)
"Bille..." s úsměvem jsem mu sundala ruce z očí. "Vážně na tom nebylo nic, za co by ses musel stydět. A máš vážně skvělej hlas. Navíc, tvůj bratr se včera ztrapnil mnohem víc než ty, a to jsem s ním byla jen já."
Bill na mě koukl přes prsty a jeho tvář se zalila úsměvem. "Něco jsem slyšel, ale nechtěl se mi s tím moc svěřovat. Jen že dostal facku."
Odvedla jsem jeho pozornost od výstupu, který u mě předvedl, byla jsem ráda. "No tak určitě víš, že je tvůjbráška pěkný hovado." ušklíbla jsem se. Bill položil obě ruce na stůl a doslova mi visel na rtech. Zbytečně dlouho jsem ho nenechávala čekat a řekla jsem mu vše, co se u mě předešlý den odehrálo. Dalo by se čekat, že je na něco podobnýho zvyklý,když má za bráchu Toma, ale zjevně ho to překvapilo a taky hezky rozesmálo.

"Tak to už byl asi vážně hodně nadrženej, když po tobě vyjel za střízliva a hned takhle na férkovku." smál se naplno.
"Taky si za to vysloužil to, co mu patřilo. Blbec." ulevila jsem si. Když jsem o Tomovi mluvila, vrátila se mi chuť mu udělat něco, co by ho hodně bolelo.
"No hold se smiř s tím že se mu líbíš." řekne s úsměvem Bill a napije se svého kafe. "No z toho mám vážně oprvadovou radost." řekla jsem s velkým úšklebkem a znechucením. "Je to na tobě vidět." zasmál se Bill a v tu chvíli si domem začaly linout steny, nejspíše vycházející z Tomova pokoje. Ta holka si vážně svý hlasivky nešetřila. "Nejpůjdeme radši.." nestačil to ani Bill doříct a já už stála připravená k odchodu u dveří a snažila neslyšet to co vážně neslyšet nešlo. Rychle jsem vylezli z baráku a po pravdě se mi dost ulevilo. Bylo mi to víc než nepříjemný.
"Kam půjdem?" zeptám se po chvíli chůze. "No už jsi byla ve městě?"
"Jen autem a to opravdu chvilku."
"No tak půjdeme do města." zavelí Bill a tak teda jdeme. Celou cestu si povídáme tak o všem možném. Dozvídáme se toho o sobě víc než dost, ale mě v hlavě leží pořád jedna a ta samá otázka.
"Ty Bille můžu se zeptat?"
"Jen se ptej."
"Tom nikdy neměl nějakej delší vztah s holkou? To má od jakživa jen ty na jednu noc?"
Bill se na mě zvědavě podíval. Nejspíš ho zajímalo, proč se o Toma vůbec starám, ale nic neřekl. "No byla tu jedna, se kterou chodil delší dobu. A myslím, že ji měl vážně rád, jenže když se s ní vyspal, odkopla ho. Ještě jsem ho nikdy neviděl tak zničenýho. No a když se z toho vzpamatoval, začal si s holkama jen hrát a od té doby je pořád takovej."
Po jeho proslovu jsem na něj koukala já jako vůl. Nikdy by mě nenapadlo, že tomu Tomovi, který si u mě hrál na lamače srdci, dokáže něco takhke zlomit. "A to ses mu ani nepokoušel říct, že tenhle způsob života mu nepomůže? Maximálně tak k nějáké pohlavní nemoci."
"Jasně že jo." usmál se na mě a zakroutil hlavou. "Jenže my máme v rodině dost velkou tvrdohlavost a on si pořád bude trvat na svým, dokud se neobjeví nějáká holka, která si ho omotá kolem prstu. Ale to bych si už pohlídal, aby mu taky neublížila, protože nevím, jak by to s ním dopadlo, kdyby skončil stejně i podruhé."
"Myslím že hůř jak teď už asi ne." řekla jsem spíše pro sebe, ale i tak to Bill zachytil. Čekala jsem že by mi třeba mohl začít nadávat ať už se přestanu do Toma konečně navážet, ale on se jen usmál a pokračoval dál v cestě. Čím víc jsem poznávala Billa tím víc mi přišlo nemožný, že něco, teda někdo jako Tom může bejt jeho bratr a k tomu ještě dvojče. Bill byl kluk do života zacož Tom byl kluk akorát tak na sex. "A jaktože ty nemáš žádnýho přítele. Hmm?" zeptal se po chvíli ticha Bill.
"No. Ještě se nenašel žádnej takovej, kterej by pro mě byl ten pravej." řeknu a Bill se na mě podívá tak jakoby mi nevěřil, ale nakonec se rozhodne mi věřit a svůj pohled dá do normálu.
"Mám nějakej hlad." řekne Bill když zrovna porcházíme okolo nějaké restaurace na kraji centra (města).
"Měl jsi se najíst než jsme šli."
"Jó to možná měl, ale co kdyby jsme si zašli na večeři hm? Samozřejmě tě zvu." no když nad tím tak přemejšlím mám už docela taky hlad a tak s Billovou nabídkou souhlasím.
Zapadneme tedy společně do restaurace a pořádně se najíme. Je v ní příjemný prostředí, a proto ani nespěcháme s odchodem. Místo toho tam sedíme ještě dobu, až když si uvědomím, že zítra vstávám poprvé do práce, Bill zaplatí a vydáme se domů. Je už po desáté večer, a to jsem chtěla jít brzo spát.
Bill mě gentlmansky doprovodí až ke dveřím mého domu. "Tak dobrou noc, hodně štěstí zítra v práci a hlavně nezaspi." usměje se.
"Budu se snažit. Taky se hezky vyspi, a kdyby tam měl Tom ještě tu uječenou fůrii, můj gauč ti je k dispozici." úsměv mu oplatím.
"Jestli tam bude, tak nad tvou nabídkou budu uvažovat." mrkne na mě. "Jo a stav se zítra po práci, chci vědět, jak se ti v nové práci líbí."
"Jasně, a děkuju za hezkej večer." rozloučíme se, Bill jde k sobě domů a já zajdu do baráku. Po rychlé sprše zapadnu rovnou do postele, ani se nenamáhám zapnout televizi, protože cítím, jak jsem unavená. Skoro hned, jak položím hlavu na polštář, tak usnu.
Druhý den mě probudí zvuk budíku, což značí že je půl 7. Vražednej čas! Rozespale vstanu z posetele a zamířím si to rovnou do koupelny, kde po dlouhý, aspoň tak 15 minutový sprše začnu pracovat na svém zevnějšku. Dneska potřebuju vypadat dokonale. Když uznám, že toho krášlení bylo už dost, dojdu se obléknout a pak nasnídat. Na nějakou přepichovou snídani mi už ale nezbyde čas a tak do sebe narvu suchej rohlík, zapiju to kafem, bez kterýho bych po ránu nemohla fungovat, a už si to řítím k autu, kterým se hodlám dostat do práce. Doufám že se vyhnu ranním špičkám v centru, nepotřebuju hned první den přijít pozdě.
Naštěstí cesta proběhla celkem bez problémů, a tak se do práce dostávám včas. Jsem pěkně nervózní, protože pořádně nevím, do čeho jdu. Byla jsem tu jen na pohovoru, teď musím zapadnout do běžného chodu redakce a nic nepodělat. Naštěstí se mě hned ujme jedna dívka, která může být tak v mém věku a je to taky grafička, takže budeme pracovat často spolu. Představí se mi jako Sarah a už od pohledu je to milá a moc krásná slečna. Byla o dost menší než já, její černé vlasy byly dlouhé po lopatky a kroutily se do dokonalých prstýnků. Trošku mi přišlo, jako by měla na hlavě spící ovečku, ale na ní to vypadalo perfeně. Navíc byla ochotná a přátelská, a to převažovalo vše ostatní. Jen jsem doufala, že taková bude i další dny, a ne jen můj první den.
Během hodinky už jsem sama věděla co mám dělat, a pomalu se dostávala do koloběhu své práce i bez cizí pomoci. Měla jsem z toho obrovskou radost, určitě mě tahle práce bude vážně bavit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Happily Forgotten Memories?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama