Happily Forgotten Memories - 5.

17. ledna 2012 v 13:47 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)
Tom stál přede mnou s rukou přitisklou k bolavé tváři a nevěřícně na mě zíral. Bolela mě ruka jako čert, možná, že jsem si ji i zlomila, ale rozhodně se to neminulo účinkem. Alespoň na mě přestal sahat a hleděl si pouze své ublížené tvářičky a pochroumanému egu. Jenže já ještě neskončila. "Ty jsi vážně prasák!" procedila jsem skrz zuby. Tom ani nestačil nic říct a já pokračovala dál. "Jestli tohle zabírá na nějáký holky, tak se mnou teda nepočítej! Mě není patnáct aby ses na mě usmál a tím jsi mě měl pod palcem, já nevím, co si o sobě vůbec myslíš! Ten tvůj debilní úsměv by zapůsobil možná tak na nějakou zoufalku bez mozku, která si myslí, že ji hrozně miluješ, a proto se ji snažíš dostat do postele!" Byla jsem vytočená do nepříčetnosti.

"Eriko promiň." Zvedl Tom ruce na důkaz toho, že se vzdává. "Nevěděl jsem, že ti to tak vadí." Uspokojilo mě, že jeho tvář začíná z rudé barvy nabírat fialovou. Nezdá se to, ale asi mám fakt páru, když je to potřeba.
"Víš kam si svoje omluvy můžeš strčit! Laskavě vypadni, než si o tebe přerazím i druhou ruku! Přijď, až se naučíš chovat jako člověk a ne jako dobytek!" Ukázala jsem směrem ke dveřím.
Tom tedy odkráčel zdrceně ke dveřím a ještě než je otevřel, otočil se na mě s omluvným výrazem v obličeji. Jenomže ten mi byl úplně ukradenej stejně jako on samotnej. "Vypadni!" zařvala jsem na něj a on tedy už konečně otevřel dveře a s prásknutím je za sebou zase zavřel. "Debil." malinko jsme si ulevila a dala ruce v bok, v tu chvíli mi ale mou pravačkou projela ostrá křeč a tak jsem si do mrazáku došla pro led, který zabalila do utěrky a začla si chladit mou bolavou ruku. Roztáhla jsem se na gauči za úmyslem se aspoň trochu zklidnit a myslet na něco jiného, mnohem příjemnějšího než je Tom, jenomže to prostě nešlo. Naštvaná jsem byla jako ještě nikdy v životě! Prostě na maximum! "Takovýho mamlase mi byl čert dlužnej!" pleskal jsem se do čela a začla svou zlost vylívat aspoň nahlas, ikdyž to vůbec nepomáhlalo. Vlastně tu mohl Tom ještě chvíli zůstat, já bych jo ještě párkrát něčím pořádně přetáhla a pak už by mi bylo třeba o něco líp. Ty holky co mu vlezou do postele a k tomu ještě dobrovolně, musej být takový husy až to není možný. Chudák Bill! S takovýmhle dobytkem bydlet pod jednou střechou by se mi vážně chtělo!
Měla jsem zkaženou celou sobotu, a to byly teprve dvě hodiny odpoledne. Neměla jsem na nic chuť, dokonce ani na to, abych zalezla zpátky do postele a celý den nic nedělala. Místo toho jsem se rozhodla pro uklidňující koupel. Zdálo se mi, že poslední dobou trávím většinu času v koupelně, ale nic lepšího mě nenapadlo. Napustila jsem si plnou vanu bublinek, z mrazáku si vzala kbelík zmrzliny a naložila se do vany. Ani mi nevadilo, že díky teplé páře se zmrzlina rozpouští rychleji, zmrzlina s koupelí bylo to jediné, co mě v tuhle chvíli dokázalo trošku povzbudit.
Ve vaně jsem strávila nejmíň dvě hodiny, ale když jsem vylezla, stejně jsem se nemohla zbavit chuti, aby tu Tom teď byl a já mu mohla uštědřit ještě pořádný kopanec. Ruka mě už skoro přestala bolet, třeba by mě bolela i noha. Posadila jsem se k televizi a přemýšlela, co bych mohla dnes dělat, abych svoje myšlenky převedla někam jinam.
Nakonec jsem se rozhodla pro procházku na čerstvém vzduchu. Kromě týhle ulice, kde bydlím jsem tu nic neznala, a tak jsem se rychle skočila oblíknout, namalovat a mohla jsem jít. Procházela jsem prázdnýma ulicema, jen občas okolo mě někdo prošel. Dneska byla venku opravdu zima. Foukal studený vítr, který si hrál s barevným listím, které bylo popadané na zemi. Po půl hodině jsem došla k takovému odlehlému parku, spadané listí ze stromů bylo shrabané na velkých hromadách, které ale rozfoukával vítr, tudíž bylo listí pořád všude. I přez zimu jsem se posadila na studenou lavičku a nechala vítr, aby si pohrával s mýmy vlasy. Bylo k neuvěření jak mě takováhla obyčejná procházka studeným podzimem mohla uklidnit, ale bylo to tak. Už jsem neměla chuť jít za Tomem, utrhnout mu hlavu a odkopnout jí někam do příkopa, prostě ne, no ikdyž malinká chuť by tu byla, ale už né tak velká jako předtím. V parku jsem seděla do té doby dokud se nazačalo pořádně stmívat. Ještě to tu přeci jen neznám tak dobře abych domů trefila i po tmě, a tak jsem se zvedla ze studené lavičky a s prokřehlým tělem od zimy šla domů, kde na mě čekalo teplo a po chvíli také teplý čaj u televize.
Další den jsem se rozhodla jít podívat, jak se vede Billovi. Měla jsem tušení, že se za svůj výkon na mém večírku pořád stydí, i když nemá podle mě za co. Taky tu pořád bylo možnost, že Tomovi samou láskou ukousnu hlavu, ale spíš jsem byla smířená s tím, že ho budu jednoduše ignorovat, aby neměl šanci mě zas nějak vytočit. Jen pokud se mě dotkne, zakročím i já. A to by hošánek mohl klidně přijít o nějakou část těla.
Chvíli mi trvalo, než jsem našla dům Kaulitzových, protože jsem přesně neznala jejich adresu. Zazvonila jsem a chvíli čekala, než mi přišlel někdo otevřít. Ve dveřích stála vyvinutá blondýna v krátké sukni a tílku, jako by bylo léto a ne skoro zima. Hned mi došlo, odkud vítr vane. Právě jsem měla tu čest poznat jednu z Tomových 'kamarádek',
"Ahoj, je doma Bill?" zeptala jsem se bez dalších zbytečností.
"Asi je u sebe." odpověděla, ale nepozvala mě dovnitř ani ho nezavolala. Chvíli jsem čekala, jestli jí to napadne, nebo má až tak bohatý rodiče, že má vedení až v tramtárii.
"No a zavoláš mi ho nebo něco?" zvedla jsem obočí. Druhá možnost nejspíš vyhrála.
"Billé máš návštěvu!" zařvala div jsem neohluchla a až potom uhla ze dveří abych konečně z tý odporný zimy mohla vlíst do tepla. V tu ránu se ozvalo hrozné dupání, jako by běželo zrovna někde okolo stádo slonů, ale to né to jen dolů běžel Bill a i Tom. Myslela jsem že ta slečna s dlouhým vedením volala jen Billa a né i Toma, ale to bylo jedno. "Ahoj Bille." pozdravila jsem schválně jen jeho a Toma ignorovala tak jak jsem říkala.
"Ahoj." přišel ke mě blíž a pomohl mi sundat kabát do kterého jsem byla ještě pořád oblečená. "Pojď uděláme si kafe." řekl a vedl mě nejspíš do kuchyně. Aniž bych chtěla musela jsem jít okolo Toma a tak jsem se rozhodla ho aspoň trochu 'poškádlit'. "Co dělá tvář ty dobytku?" řekla jsem jaksi trochu opovrženě a odměřeně zároveň a nemohla si nechat ujít pohled na jeho tvář, na které se dokonale rýsovala fialová skvrna připomínající mou ruku. Tom na mě hodil zářivěj úsměv jako by právě nic z toho co jsem řekla neslyšel a šel i s tou svou krasavicí někam po schodech na hóru. Asi do věčných radovánek alá Tomův pokoj.
Jen co jsem si sedla na židli, Bill přede mě postavil kafe a spustil. "Víš je mi strašně trapně. Takhle trapně mi snad ještě v životě nebylo. Já-á chtěl bych se ti omluvit za to jak jsem tam vyváděl, obvykle tohle nedělám, ale no prostě jsem si nemohl pomoc. Vážně se ti omlouvám, nechtěl jsem ti skazit večírek, vážně ne.." myslím že by s těmi omluvami ještě pokračoval, ale já ho zastavila.
"Prosimtě Bille, brzdi! Nemáš se mi za co omlouvat, aspoň si to tam oživil a navíc ještě nikoho jsem neviděla tak skvěle tancovat a chodit po jídle a neupadnout při tom." řekla jsem, což jsem asi neměla, protože si Bill dal hlavu do dlaní a začal bědovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Happily Forgotten Memories?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama