Happily Forgotten Memories - 4.

14. ledna 2012 v 12:36 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)
"No no to musela bejt ale rychlovka." zakroutil hlavou Bill a k tomu směšně šťouchnul prstem do Tomovi hrudi. "Ty kaňoure." dodal se smíchem a to už jsem nevydržela a začla se smát na plný kolo, ale nebyla jsem jediná kdo se smál. Ke mě se přidalo ještě pár lidí, kteří nejspíš Billovi vtipné hlášky také zachytili a i sám aktér (Bill) se smál, zato Tom na všechny koukal jako kakabus.
"Ale no tak Tome. Ber to s nadhledem." řeknu a přátelsky ho poplácám po zádech. "Hahaha. Stačí?!" na ironii a naštvanosti vážně nešetřil a proto jsem ho radši nechala být a věnovala se ostatním hostům, kteří ještě neodešli domů. Podle prázdnoucího bytu mi bylo jasné že večer se blíží ke konci. Velkou radost mi udělalo to, že při loučení každý dodal "Opravdu jsme se moc dobře bavili a vítej mezi námi." a tak si myslím že seznamovací večírek pro sousedy nemohl dopadnout líp. Zítra, až bude Bill střízlivej, tak mu nesmím zapomenout poděkovat za tak skvělé zpestření večera.

Nakonec jsme v mém bytě zůstali jen já, Tom a jeho napůl usínající bratr. Jeho role baviče nejspíš skončila a teď se rozhodl, že se mu chce spát. Jako správný opilec se rukou opřel o bar, u kterého seděl a položil i na ni hlavu. Vracela jsem se směrem k němu ode dveří, kde jsem se loučila s posledními hosty zrovna ve chvíli, kdy ho Tom snažil udržet na židli, aby se neskácel dolů. Snažila jsem se tomu nesmát, ale šlo to dost těžko.
"Chceš s ním pomoct domů?" zeptala jsem se Toma. Spíš jsem se mu snažila naznačit, že je čas na spánek a už bych se vážně nejradši viděla v posteli. Dnešek byl velmi namáhavý.
"Ne já to asi zvládnu. Možná ho vážně nechtěně upustím někam do křoví nebo do příkopy. Nebo ho nechám uprostřed silnice." žertovně se usmál a drcnul do Billa, aby se probudil. Ten se po něm ale jenom ohnal a nevypadal na to, že by chtěl odejít. "No tak Bille, dělej!" čapnul ho nekompromisně za paži a vytáhl na nohy. Bill byl jako hadrová panenka, ale díky jeho nízké váze a a svým svalům s ním Tom moc problémů neměl.
Když se domovní dveře zavřely i za těmahle dvouma, zůstala jsem v bytě už dočista sama jen s menším bordelem který tu zůstal po večírku. Zdlouhavé zívnutí mě usvědčilo v tom, že na úklid bude dost času zítra a teď bych měla jít radši spát. Tudíž mé další kroky vedly do koupelny kde jsem provedla jen tu nejnutnější hygienu, bez které by se to vážně neobešlo, jako třeba odlíčení. Úplně jsem nesnášela, když jsem se ráno probudila a řasenku jsem měla rozmazanou až někde pomalu u pusy. Přestože jsem se sprchovala než začal večírek, vezla jsem do sprchového koutu ještě jednou a nechala teplé kapky vody téct po mém těle. Oblíkla jsem se do saténové noční košilky, přešla přez chodbu do ložnice a v rychlosti se zachumlala až po krk do deky. Sotva co jsem hlavu položila na polštář únava mě už zcela pohltila a já s úsměvem na rtech a dobrým pocitem z dnešního dne upadala do říše snů.
Vzbudila jsem se až po poledni. Na mě to bylo docela nezvyklé, ráda jsem si přispala, ale ne zas tak dlouho. I když po uplynulých dnech se není čemu divit. Nadřela jsem se se stěhováním a večírkem, a teď mě čeká zasloužený volný víkend, po kterém nastupuju do práce, do které jsem se už hrozně těšila. Pracovat v nějáké redakci byl vždycky můj sen, a protože s psaním článků jsem na tom nebyla zrovna nejlíp, raději jsem se pustila do grafiky, která mi šla hned od mých začátků.
Vstala jsem z postele a oblékla si přes noční košilku župan. Venku bylo ošklivo a šero, podzim se pomalu chýlil ke konci a teploty klesaly stále níž a níž. V pokoji byla taky zima, proto moje první kroky vedly k termostatu, kde jsem nastavila vyšší teplotu a poté do kuchyně pro jídlo a hrnek kávy. Zrovna, když jsem se chystala posadit se snídaní k televizi, ozval se domovní zvonek, a já byla nucená jít otevřít.
Jen co jsem otevřela dveře ovál mě studený vítr, který mě donutil ještě více se zabalit do županu. "Snad jsem tě nevzbudil." promluvil na mě milý hlas Toma.
"Né, neblázni. Už jsem dávno vzhůru." mávla jsem rukou na důkaz že já takhle dlouho nevyspávám, ikdyž dneska.
"No nevypadáš na to." změřil si mě pohledem. Sakra! Na mě musí být vážně pohled rozespalá, neučesaná, nenamalovaná a v županu. Hotová misska, ale akorát tak na ovoce. "Můžu dál?" zeptá se po kratším tichu, které mezi námi panovalo.
"Jo jasně. Jen pojď dál." pustila jsem ho dovnitř a byla ráda že už nemusím stát v takové zimě. "Kde máš Billa?" zeptala jsem se Toma, rozvaleného na křesle a myslím že kdybych mu řekla "Chovej se tu jako doma." dal by si snad i nohy na stůl, ale na to mám rozumu dost a tudíž mu nikdy nic takového neřeknu.
"Je doma. Proč?"
"Jen tak." pokrčila jsem rameny a zasedla k mé snídani, kterou mi Tom jedl očima. "Na." podala jsem Tomovi mou snídani poté, co mi jeho hladovým pohledem po prvním kousnutím do tak skvěle vypadající housky skazil chuť.
"Copak ty už nebudeš?"
"Ne! Nějak mě přešel hlad." řekla jsem a napila se aspoň kafe, které už mu vážně nedám. Pohled na poskakujícího Toma na křesle ládujícího mou snídaní byl vážně k nezaplacení.
"Proč jsi vlastně přišel?" zeptala jsem se po delší chvíli ticha, které přerušovalo jen Tomovo žvýkání mé snídaně.
"Abych se ti omluvil za Billa. Asi si dokážeš představit, jakou má opici." uchichtnul se. Evidentně mu to dělalo dobře. "A taky se stydí za to, co tu včera vyváděl. Tak se ti za něj omlouvám. I když jsem rád, že jsem za tebou mohl jít a vidět, jak ti to sluší poránu." zaculil se na mě. Jen jsem čekala, kdy se z něj začne sypat cukr, protože sladkej na to byl dost. Ale ne pro mě, já si na sladký moc nepotrpím.
Pokoušela jsem se na tváři udržet úsměv a nedat na sobě znát, že bych mu klidně i jednu vypálila přímo do obličeje, jen aby se ke mě takhle nechoval. "Tak Billovi vyřiď, že se nemá za co omlouvat, protože byl naprosto úžasnej." usměju se. "A ať se klidně někdy staví, ráda ho zase uvidím."
"A já se taky můžu stavit?" zeptal se pohotově.
Protočila jsem očima. Nebylo to zrovna zdvořilé, ale to mi ani nijak nevadilo. "Když se budeš chovat normálně, tak klidně." znovu jsem se napila kávy a ignorovala jeho další pokusy zblbnout mě svýma pohledama.
"Ještě něco jsi mi potřeboval říct?" zeptala jse se znovu asi tak po 5 minutách, kdy bylo v místnosti ticho a já si s Tomem vyměňovala pohledy.
"Toho by bylo." povzdyhl si, zvedl se z křesla a sedl si těsně vedle mě na gauč. Tak tohle jsem jaksi nepobrala.
"Tak?"
"Co tak?" podíval se mi zpříma do očí, což mi bylo poněkud nepříjemný.
"No co mi ještě potřebuješ?"
"Jo ták." už asi konečně pochopil a začal usilovně přemýšlet jaké moudro by ještě z té své tlamy mohl vypustit. Místo slov, ale začal používat své neohrabané ruce. Jednou rukou si podepřel hlavu, a druhou se nebezpečně blížil ke mě. Nijak jsem zatím nereagovala a jen čekala co přesně hodlá udělat. Když se jedním prstem jemně otřel o mou pokožku na hrudi, přešla jsem do střehu a když mi pomalu začal sundávat župan z ramen, praštila jsem ho přez ruku až jsem svou dlaň měla červenou a nepříjemně mě pálila. Rychle jsem vstala z pohovky a chystala se, jak tady na něj začnu hystericky křičet co si to dovoluje, ale on mě předběhnul svým vždy klidným hlasem. "Ale no ták. Kočko bude se ti to líbit." což mě přimělo mu dát další ránu, ale tentokrát do jeho přesládlého obličejíčku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Happily Forgotten Memories?

Ano

Komentáře

1 Kulicka Kulicka | Web | 14. ledna 2012 v 12:54 | Reagovat

Dobry clanek, mrkni na muj web

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama