Happily Forgotten Memories - 1.

1. ledna 2012 v 17:32 | Ela & Mily |  Happily Forgotten Memories (by Ela & Mily)

Odpoledne se pomlu chýlilo ke konci a já konečně vybalovala poslední krabici se svými věcmi. Celé dva dny mi trvalo, než jsem si zařídila vše podle svého tak, aby se v mém novém domečku dalo bydlet. Nebyl velký, skládal se z obýváku spojeného s kuchyní, krásným barem, který jsem si vždycky přála, dvou ložnic a prostorné koupelny. Měla jsem nějáké peníze naspořené, proto jsem si mohla dovolit vybrat si prodle svých představ.



Byla jsem z toho stěhování unavená, ale dnešek pro mě zdaleka nekončil, protože jsem se rozhodla být dobrá sousedka a na dnešní večer všechny pozvala na malou kolaudační párty. Měla jsem asi dvě hodiny, abych doladila poslední detaily a nachystala pití a jídlo, které už čekali připravené v lednici od dopoledne.

Douklidila jsem poslední věci a konečně jsem si mohla jít dát uvolňující sprchu, než se začnou scházet hosté.

Delší a horká sprcha mě dobila potřebnou energií na dnešní večer. Únava ze stěhování mi musela jít bezpodmínečně z cesty. Bylo mi jasné, že na sousedy musím udělat ten nejlepší dojem, jinak to tady s těmi postaršími sousedkami bude k nevydržení. Oblečení na dnešní večer jsem zvolila elegantní. I když se jednalo jen o seznamovací večírek, bylo mi jasné, že v teplácích a tílku by to nebylo to nejlepší, a proto jsem zvolila tmavě fialové šaty, dlouhé těsně ke kolenům zahalující celý můj dekolt a k tomu vhodně zvolené černé doplňky a boty na podpadku. Decentní a jemné líčení ozdobilo mou tvář. Při konečné prohlídce v zrcadle jsem sama sobě připadala trochu legračně. Právě teď mám vizáž úspěšné podnikatelky.

Zvonek u dveří se ozval zrovna ve chvíli, kdy jsem dolaďovala poslední detaily na stole s občerstvením. Nebyla jsem si tak úplně jistá, kolik lidí se tu objeví, ale doufala jsem, že to všechno nebudou lidé nejméně o dvě generace starší než já.

Došla jsem ke dveřím a súsměvem přivítala první hosty. Byl to mladý pár, nemohli být starší o víc než pět let než já. Na uvítanou dokonce donesli láhev vína, kterou jsem přidala k ostatnímu pití na bar a věnovala se jim. Za několik minut se ozval zvonek znovu, a od té doby jsem stla u dveří skoro pořád a jen pouštěla dalšíhosty. Ani jsem nevěděla, že se jich tolik do mého bytu vejde. Byla jsem potěšená tím, že tu bylo i několik lidí v mé věkové generaci. Postupně jsem se se všemi seznámila, i když jsem si nepamatovala skoro žádná jména, to budu muset doladit později. Do toho nám vyhrávala hudba, všichni jedli a popíjeli a vesele se mezi sebou bavili.

Pomalu, ale jistě jsem se zbavovala strachu, že do této ulice nezapadnu. Všichni byli opravdu milí a přátelští. Podle plného bytu a počtu lidí jsem měla pocit že je tu celá ulice, což jsem se ale mýlila. "Pozvala jsi Kaulitzovi?" zeptala se mě jedna ze sousedek a ostatní čekajíc na mou odpověď zamířili své pohledy na mě. Z jejich výrazů v obličeji jsem usoudila, že tito dva mladíci do této ulici nezapadli. "No pozvánku jsem jim dávala do schránky, tak nevím." řekla jsem po pravdě a pozorovala jak se většina obličejů v místnosti protáhla do kyselých "ksichtů". "Víš je naší povinnosití tě upozornit že bratři Kaulitzovi nejsou zrovna ukázkovými obyvateli této ulice." promluví ke mě jedna ze sousedek, dávajíc důraz na každé slovo které právě vyslovila a tím také rozpoutala divokou konverzaci na téma bratři Kaulitzové.

Natahovala jsem uši a snažila se poslouchat, co si mí noví sousedé o těchto dvou myslí, ale bylo nemožné vnímat všechny. Na druhou stranu jsem nechtěla dávat na to, co mi řeknou ostatní, ale udělat si svůj vlastní názor. Proto mi bylo trochu líto, že na mou párty nepřišli.

"...včera jsem zase viděla, jak si táhl domů nšjakou holku, a zase úplně jinou, než miulý týden!" zaslechla jsem rozhovor mezi dvěma staršími dámami. Všimly si, že je pozoruju a otočily se ke mě. "Eriko, dávejte si pozor na toho Toma Kaulitze, ten chce sbalit každou holku, kterou potká, ale všechny jen využije a odkopne." domlouvaly my, jako bych snad měla něco podobného v plánu.

"Nebojte, dám si na něj pozor. O nikoho takovýho nestojím." uklidnila jsem je. V ten moment se ještě jednou ozval domovní zvonek. Skoro všichni zmlkli, takže byla slyšet jen hudba plynoucí z reproduktorů přehrávače.

Všichni v místnosti si navzájem vymněňovali pohledy z kterých nevyplývalo nic hezkého. Ladným krokem jsem se přesunula k domovním dveřím, své rty skroutila do vlídného úsměvu s kterým jsem dnes vítala všechny sousedy a pak otevřela dveře, čímž se mi naskytl pohled na dva řekněme muže stojící na zápraží mého domu. "Omlouváme se že jdeme pozdě, ale dřív jsme to nestíhali." promluví milým hlasem jeden z nich a poté oba nasadí na své tváři úsměvy beroucí dech a podlamující kolena.

"To je v pořádku pojďte dál." ustoupím ze dveří aby mohli jít dovnitř a pak je zavedu do obýváku k ostatním. V místnosti je pořád ticho přerušované jen tichou chudbou a občasným zašeptáním mezi sousedy. Podle jejich pohledů jim bylo nejspíše jasné že za domovními dveřmi čekají právě Tom a Bill Kaulitzovi. "Nabídněte si." otočím se k bratrům a ukážu na stůl s občerstvením. Oba jen mile přikývnou a jdou si pro pití. Trapné ticho už je pomalu přerušováno začínající konverzací mezi hosty, ale pořád se nemohu zbavit pocitu že tu nastala poněkud jiná atmosféra.

"Jak se vám tu líbí, můžu vám ještě něco nabídnout?" vlídně jsem se usmívala na hlouček lidí, kteří stáli kousek ode mě, ve snaze změnit téma a naladit zpátky hezkou atmosféru, která vládla ještě před několika minutami.

"Je to tu úžasné," odpověděla mi s úsměvem na tváři jedna z dívek, na jejíž jméno jsem si nemohla vzpomenout. "Všechno je perfektní," dodala.

Přikývla jsem a znovu se otočila k bratrům Kaulitzovým. Každý z nich teď v ruce držel sklenici s pitím. Všimla jsem si, že mezi hudbou jsou opět slyšet hlasy mých hostů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku Happily Forgotten Memories?

Ano

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama