Der Schmetterling.! - 5.

13. ledna 2012 v 15:29 | Ela
"Rač dál." otevře mi dveře a já slyším jen kašlání a smrkání. Kouknu se na dva bacilonosiče v podobě dvojčat Kaulitz a pak se podívám na Gustava s Georgem kteří od nich sedí značný kus dál a škodolibě se jim posmívají. Jdu tedy k nim blíž a oni zrovna začnou šíleně kašlat tak od nich odskočím o značný kus dál.

"Ještě ty začínej." řekne uraženě Tom a Bill mu je přikývá.


"Nic jsem tím nemyslela, ale lekla jsem se jak jste začli zborově kašlat." řeknu jim a oni začnou nanovo.

"Myslím si že dnešní focení se asi konat nebude co?" otočím se s otazníky v očích na Davida.

"Kdepak bude. Ty dva si za tim stojí." řekne David v doprovodu smrkání z Tomovi strany teda spíš troubení a kašlání zase z Billovi strany.

"My jsme řekli že zalezeme do postele pokud nám uvaříte někdo kuřecí vyvar jinak se od tud nehneme." řekne Tom a zakončí to kejchnutím.

"Jo přesně jako nám vařila mamka když jsme byli nemocní." řekne Bill a ztěžka polkne.

"Kolikrát vám mám říkat že neumím uvařit ten váš kuřecí nesmysl a Gustav s Georgem taky né." řekne naštvaně David.

"No tím pádem nikam nejdem." řekne Bill a i s Tomem si skříží ruce na prsou což jim dlouho nevydrží protože začnou smrkat.

"Já umím uvařit kuřecí vývar." řeknu a všichni se na mě podívaj.

"Fakt?" zeptaj se všichni sborově a Bill mi k tomu ještě přidá fanfáry v podobě troubení do kapeníku.

"No jo učila mě jí babička a Helen moje kámoška ta ho zbožňuje a neumí ho tak ho musím vařit já." řeknu a všichni se na mě usmějou.

"Kde je kuchyň?" zeptám se a všichni ukážou na dveře za mnou. Otočím se teda a vejdu do malé, ale přesto přehledné kuchyňky.

"Věci jsou v lednici. Saki už byl nakoupit ingredience." řekne mi David a nebezpečně se ke mě začne blížit.

"Davide běž prosím pryč. Nemám ráda když mě někdo pozoruje když vařím. Znervózňuje mě to." řeknu a on se je lišícky usměje.

"Tak já tě nechám v klidu vařit princezno." řekne a pohladí mě po tváři a k tomu se ještě usměje. Nejsem schopná úsměv vrátit a jen přihlouple čumím. "Mami kam jsem se to dostala?" řeknu si v duchu a začnu vytahovat věci co na to potřebuju. Asi po dvaceti minutách se už linula z hrnce krásná vůně a já vypla sporák. Bylo uvařeno.

"Kdo si všechno dáte?" vykoukla jsem ze dveří a zeptala se. Všichni se přihlásili a tak bylo jasný že jsem udělala jedině dobře když jsem jí uvařila trochu víc. Nandala jsem tedy polívku do misek a nesla je postupně dovnitř. Dvojčatům jsem jí ale extra vylepšila a to ještě bilinkama ty jsou v ní nejlepší a ta polívka je podle babičky pak účinější.

"Ty nebudeš jíst?" zeptal se mě Georg.

"Né já jí jim jenom když jsem nemocná a to už na tom musím být hodně špatně." řeknu a dál pozoruju z křesla jak se všichni ládujou mou polívkou. No asi jsem jí uvařila dobře.

"Jako od mamky." řekne Bill a položí misku na konferenční stolek a po něm ostatní až na Toma ten ještě misku držel. Všichni mi jí pochválili a tak mi to udělalo radost.

"Tak kluci a teď si jděte lehnout a vypotit se ať jste fit." řekl David a Bill s Tomem se zvedli a šli do pokojů jako poslušné děti.

"Ahoj Elí." řekl mi Bill a zalezl do pokoje předtím jsem mu ale řekla také své ahoj a ať se uzdraví. Tom už byl kousek od dveří do svého pokoje, ale zastavil se, otočil a podíval na mě.

"Víš Elí chtěl jsem se zeptat nebylo by ještě pro mě malinko tý dobroty?" zeptal se a k tomu dodal krádnej úsměv.

"Že jsi to ty Tome tak by se tam určitě ještě něco našlo." řeknu a vezmu všechny misky do ruky, když už jdu do tý kuchyně tak to tam vezmu. "Běž si lehnout já ti jí donesu do pokoje." řeknu a on se tedy ještě usmějě a zaleze za dveře svého pokoje zde ve studiu. Nabrala jsem mu tedy ještě plnou misku polívky a nesla do pokoje. Ze slušnosti jsem zaklepala.

"Pojď dál Elí." řekne chraplavý hlas a já tedy vejdu.

"Nesu tu polívku." řeknu a jdu k němu.

"Nechceš mě nakrmit." řekne Tom a lišácky se usměje.

"Copak jsem tvoje chůva abych tě krmila?" zeptám se se smíchem.

"To rozhodně né, ale takovou chůvu bych si nechal líbit, ale víš já jsem strašně nemocnej a ruce už ani nemůžu zvednout." řekl Tom a já se musela začít smát. Sedla jsem si teda k němu na postel. Musel jasem blízko k němu což mi vůbec nevadilo a on se mezitím posadil.

"Tak a za maminku." řekla jsem a strčila mu lžíci do pusy. Asi mu až tak špatně nebylo když u toho dělal kraviny a tím nutil i mě abych je dělala i já. Furt jsme se smáli. To prostě nešlo nesmát se. Když dojedl polívku tak si lehl a zavřel oči.

"Dobrou noc Tome." řekla jsem a ještě mu zatáhla závěs aby měl tmu.

"Děkuju. A co takhle pusu na dobrou noc?" řekl a k tomu si opět neodpustil ten jeho pohled. Dala jsem mu teda pusu na čelo a odešla jsem. Když jsem vešla do obýváku seděl tam už jen David a propaloval mě pohledem. Nic jsem neřekla a šla do kuchyně. Rozhodla jsem se že než půjdu budu tak hodná a naskládám tu trošku nádobí do myčky.

"Tak já už bych šla pokud už tu nebudu potřeba." řeknu Davidovi kterej na mě divně civí nahání mi strach.

"Né už tu potřeba nebudeš ale..." odmlčel se a nevipadalo to na to že by chtěl pokračovat.

"Ale?" řekla jsem s otazníky v očích.

"Nechceš někam zajít?" zeptal se a já honem hledala výmluvu jak se z toho vykroutit. Jo měla jsem sice volnej večer, ale z Davidovi přítomnosti jsem neměla dobrej pocit a tudíž bych nemohla být při smyslech abych na něco takovéhleho kývla.

"Davide moc se omlouvám, ale dneska večer jsem pozvaná na večeři k rodičům." zalžu přesvědčivě jak nejlíp to umím.

"Škoda. Tak přeju hezký večer."

"Já tobě taky." řeknu a odejdu z téhle místnisti. Když vylezu ven na ulici. Na čertví vzduch strašně se mi uleví. Tahle práce mě ještě přijde draho to cítím v kostech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama